V době, kdy vedl fotbalovou asociaci (2009–2011), vybíral sám trenéra reprezentace. Nejprve si národní tým přibral ke své funkci, pak jmenoval Michala Bílka. Koho by Ivan Hašek, toho času bez angažmá, zvolil dnes? Je to jasné: Karla Jarolíma. A kdyby to nedopadlo, Vítězslava Lavičku. „Je pro mě čest, že trenérem nároďáku bude můj bývalý asistent,“ usmívá se Hašek.
Návrat do českého fotbalu dvaapadesátiletý kouč, toho času bez angažmá, nechystá. Zpět do Evropy po dlouholetém působení na Blízkém východě by však Ivan Hašek rád, Cítí, že se odcizil až příliš. „Nechci být zaškatulkovaný jen jako trenér pro Arabský poloostrov,“ říká.
V rozhovoru pro deník Sport minulý týden jste se kategoricky vyřadil ze hry o reprezentačního trenéra. To už víte, jak vše dopadne, nebo jste vycházel z vaší pozice v českém fotbale?
„Já jsem to kategoricky nevyloučil, jen jsem řekl, že nabídku nedostanu, protože jsem o tom přesvědčen. Některým lidem ve vedení českého sportu nebo fotbalu mé jméno nesedí. Víc to neřeším. Nebojím se říct, co si myslím, asi s tím vším má souvislost to, že jsem podepsal něco, co vyšlo v deníku Sport (petice Dejme kmotrům červenou v roce 2013 – pozn. red.).“
Na druhé straně i vy sám byste musel mít vnitřní problém s tím, kdybyste od současného vedení přece jen nabídku dostal, ne?
„Reprezentace země, kde žije, kde se cítí doma, kde působí, asi zajímá každého trenéra. Nad nabídkou jiného státu možná váháte, ale v tomhle případě se nedá říct jednoznačně Ne, musíte o tom uvažovat. Pro každého je to nejvyšší vyznamenání.“
Jak byste se ale vyrovnal s tím, že byste pracoval pro
Miroslava Peltu
či
Romana Berbra
?
„Já jsem taky neřekl, že bych odpověděl Ano. Určitě bych si to musel rozmyslet, zeptal bych se rodiny. Je to pocta, která nepřijde každý den. Ale víc bych o tom mluvit nechtěl.“
Nevyslal jste směrem na Strahov nějaký signál, že jste připraven?
„Tím, jak mluvím, jsem vyslal signál, že o mě nebude vůbec zájem. (usmívá se) Vždycky, když v novinách něco řeknu, vyslechnu si, že jsem se o někom špatně vyjádřil, nebo že se nechovám loajálně, abych tady trénoval. Nemám k nikomu závazky, nemusím se chovat, jak by se mi nelíbilo. Jsem šťastný, že si můžu říkat, co chci, že je v Česku svoboda slova.“
Zatím… Čím to, že předseda svazu vždy bere výběr na sebe? Je to zdroj moci, věc prestiže?
„Je to správné. Jde o jednu z nejdůležitějších svazových věcí, spjatou s působením předsedy. Tomu může zlomit vaz, nebo ho vyvézt nahoru. Musí za ni mít odpovědnost, schovávat se za rozhodnutí jiných, nějaké technické komise a podobně, je zbabělost a alibismus. Já jsem se toho určitě nebál a Miroslav Pelta je hráč, který má taky pro strach uděláno. Má ve fotbale něco za sebou. Myslím, že varianty připravené měl a má, a podle toho postupuje.“
Jak byste situaci po odchodu
Pavla Vrby
řešil vy?
„Mou volbou by byl Karel Jarolím. Je schopný, bude mít obrovskou motivaci, bude chtít reprezentaci dělat. Dlouhodobě prokazuje, že má výsledky. Hra jeho týmů, ať už jde o Slavii, Mladou Boleslav nebo působení v Saúdské Arábii, měla hlavu a patu. Pro mě je největší favorit.“
Věříte, že k reprezentaci nastoupí?
„Jsem o tom přesvědčen. Znám ho osobně, vím, že je to nejvhodnější kandidát. Pro mě je čest, že trenérem nároďáku bude můj bývalý asistent. (usmívá se) Vedle Karla jím byl i Víťa
Lavička
, pro mě druhý nejlepší adept.“
Nemohou hrát roli obavy z těžké kvalifikace mistrovství světa i minima času na přípravu?
„Karel má rád výzvy, něčeho takového se nebojí. Rád navíc pracuje s mladými hráči, je schopen dát jim šanci. Moc dobře ví, že dnes velké osobnosti nemáme. A mladí hráči budou na hřišti lítat, bojovat, nechají tam duši. Budou si příležitosti hodně vážit. Když jim ji trenér dá, u veřejnosti i v odborném prostředí mu to spíš pomůže.“
Slavii Karel Jarolím zajistil dva tituly, ale také byl u velkého pádu. Je to už „zahrané“?
„Se Slavií má dva tituly, to je těžší než jinde. Kdo to dokázal? To mluví za všechno. Jak to pak dopadlo, nemůžu posoudit. Všude, kde Karel byl, splnil klubové plány. A možná dokázal ještě víc.“
Někdy mám přesto pocit, že čeští trenéři upřednostňují vlastní zájmy, jistotě v klubu před rizikem. I Karel Jarolím dvakrát zůstal ve Slavii, Pavel Vrba raději zmizí do Machačkaly…
„Myslím, že do rizika nároďáku by šli všichni ligoví trenéři okamžitě. Když jsem Karlovi sám národní tým před lety jako svazový předseda nabízel, byl ve Slavii a ta ho razantně odmítla pustit. Nechtěl s ní jít do konfliktu, nicméně zájem měl. A pokud jde o nabídku ze zahraničí, ta je pro každého trenéra tak finančně zajímavá, že rok venku ho třeba zabezpečí na celý život. To Vrba ví, na takovou nabídku čekal, proto měl ve smlouvě výstupní klauzuli. Nedivme se tomu, když takhle někdo odejde. I když trenér nároďáku by asi takovou klauzuli mít neměl. Ani mládežničtí trenéři. Byť mně se to říká dobře, já jsem po dvou letech odešel ze svazu…“
Podle všeho je trvanlivost „spasitelů“ českého fotbalu polovina jejich funkčního období.
„Na našem malém dvorku nikdo nic nespasí… Měl jsem k odchodu své důvody. Jedním byla taky obrovská finanční nabídka, proto její přijetí nikomu nezazlívám. Fotbal v cizině je zajímavější i co do práce, motivace. Měl jsem ovšem i osobní důvody. V každém případě, pokud mi někdo budete odchod vyčítat, musím sklopit hlavu a mlčet. Na druhé straně já jsem byl zvolen jako dobrovolný funkcionář a v tomhle případě jde o smlouvy, které by se měly ošetřit. Vzít někoho k mládežnické reprezentaci, aby se tam schoval, když nemá angažmá, a dát mu výstupní klauzuli, to mi přijde divné. Možná je to dobrý finanční přínos pro svaz, ale takhle bych to nedělal. Jakmile někdo podepíše smlouvu u národního týmu, měl by ji dodržet.“
Přijde mi, že čeští trenéři mají o závazku, jímž reprezentace je, jinou představu než my okolo.
„Na druhou stranu, když je při nástupu do funkce nebo později všichni kritizují, proč by tu práci dělali? Kdo u nás projde nároďákem, je negativně ocejchovaný. (směje se) Může pak mít i problém sehnat další angažmá. I já sám jsem to na svazu cítil: Proč bych zůstával, měl něco změnit, když nebyl zájem, když všichni chtějí jít jinou cestou? Myslím, že Pavel Vrba se snažil udělat nejvíc, co šlo, ale třeba tu kritiku neunesl. Dokážu ho pochopit, přestože s ní musí každý trenér počítat.“
