Do 18 let hrál na vesnici okresní přebor, ale kariéru ukončil jako člen Klubu ligových kanonýrů se 104 zásahy. Obávaný útočník Jan Nezmar vzpomíná na zásadní góly v libereckém dresu a nadšeně vypráví o své fotbalové vášni.
„Pro mě střílení branek bylo a doteď je něco, po čem člověk na hřišti doslova prahnul. Nadšení je pak obrovské, zvlášť ve vypjatém zápase. Pocit se nedá popsat, to člověk musí zažít.
S fotbalem jsem začínal u nás na vesnici v Hlavnici. Přivedl mě k němu táta, který tam hrál a byl můj velký vzor. Během prvních krůčků a poté v dorosteneckém věku se o mě staral strejda, který vesnický klub držel celý pohromadě. Díky němu jsme tam jako malí žáčci měli možnost trénovat. V té době totiž vůbec nebylo pravidlem, že by na malé vesnici bylo žákovské družstvo.
Jeden z mých prvních gólů mám před očima. Bylo to trochu specifické, když už na vesnici žákovský tým byl, působili v něm kluci od šesti až do nějakých čtrnácti let. Proto bylo pro nás šestileté hodně těžké se prosadit. Ale i když nám plandal dres až někam po kotníky, strejda nám vždycky dával šanci, abychom si to trochu osahali. A v jednom zápase nás tam dal do útoku proti Budišovu. Oni tehdy té soutěži dominovali a asi nás trochu podcenili. Nám se podařilo si to někde z půlky hřiště párkrát přihrát a vstřelil jsem gól. Úžasný pocit, protože to byl první soutěžní gól a na nějaké dva, tři roky zase poslední.
Můj sen byl tenkrát jasný. Hrát fotbal na úrovni, na který jsem koukal v televizi. To jsem si splnil, i když už jsem v to ani nedoufal, protože ještě v osmnácti jsem byl u nás na vesnici a hrál okresní přebor.
Důležitých gólů, které přinášejí vítězství, si vybavuju víc. Třeba v první mistrovské sezoně v Liberci, kdy tu bylo bahno, jsme hráli proti Žižkovu a někdy v 94. minutě se mi to podařilo dotlačit do sítě. Byl to jeden z nejdůležitějších zásahů pro zisk titulu.
Stý ligový gól si pamatuju naprosto přesně. Do stejné branky, v zápase s Bohemians Praha, necelý týden poté, co se mi narodil syn. Vběhl jsem do takové polostřely Bořka Dočkala a tečoval to do protipohybu gólmana.
Nejvíc ligových branek jsem vstřelil za Liberec a jednoznačně nejvíc právě do té branky. I když jsme na předzápasovém tréninku nacvičovali standardky a zakončení, vždycky to bylo právě sem, u kotle domácích fanoušků. Ve většině zápasů jsme ve druhém poločase útočili směrem na tuhle branku a strhávali výsledky na naší stranu.
Jeden nebo dva góly jsem dal zpoza šestnáctky, jinak všechny zevnitř a spousta z nich možná nebyla ani víc než metr od brankové čáry. Říkám, že jsem dal spoustu haluzí, ale prostě tak to je a někdo to tam dotlačit musí.
Když mě před koncem kariéry trenér Šilhavý využíval na pozici stopera, zpočátku jsem se s tím pral, protože se ode mě čekalo něco úplně jiného a já se to musel naučit. Někdy se mi stalo, že jsem místo organizace defenzivy sledoval, jak vedeme útok. Jinak jsem měl možnost si to užít, když jsme měli standardky. Pro mě byl ale vždycky nejdůležitější tým a trenér Šilhavý mě přesvědčil, že budu v tu chvíli nejužitečnější na pozici stopera.
Jakmile se teď objeví zápasy, kdy celou dobu tlačíme, máme spoustu šancí a neumíme to docpat do sítě, svrbí mě nohy. Ale doba je jinde a já věřím, že se tu zase najde spousta dalších fotbalistů, kteří budou mít schopnosti to do toho štrikovaného nacpat!
Fotbal pořád hraju pro radost, tady kousek za hranicemi v Německu. Tam se vyblbnu. Myslel jsem si, že to bez fotbalu vydržím déle, ale nakonec to bylo asi jen dva měsíce. Když jsem za klukama přijel na soustředění na Kypr a šel si s nimi kopnout, tak jsem věděl, že musím někde hrát.“
