MŮJ PRVNÍ GÓL: Nedal jsem ho, ale zavinil, říká Jakub Kohák
Příběh svého prvního gólu nám svěřil i herec, režisér a velký fotbalový nadšenec Jakub Kohák. Není sice jeho autorem, přesto si tento moment pamatuje do nejmenších detailů a přiznává, že na něm také má podíl. Jaký?
„Když se řekne gól, vybavím si, jak pán otáčí na ukazateli otáčedlo s čísly a dá tam třeba z nuly jedničku. Nebo z trojky čtyřku. To pak ten tým dotahuje. Nebo vede. Podle situace. Co je lepší – vést, nebo dotahovat? To je otázka zapeklitá. V zásadě je potřeba vždycky hrát naplno a pak už je to vlastně jedno. Ale dotahování je víc vzrušující.
Na můj první fotbalový gól si, vážení sportovní přátelé, ani nemůžu vzpomenout, protože to mi snad bylo půl roku. Ale ten první, na který si vzpomínám, nebyl můj a padl právě tady na tréninkovém hřišti Sparty Praha.
Bylo mi asi šest, sedm let a můj tatínek hrával na Letenské pláni softball. A nějakou náhodou jsme se ocitli tady a probíhal zápas. Bylo tu poměrně hodně lidí, asi pět set.
Tátův kamarád, který tu pracoval, nás pustil do zámezí za branku. Už vůbec netuším, co to bylo za utkání. Každopádně, protože jsem byl hrozně hezký dítě, ten obránce se do mě asi zamiloval nebo co, pořád se na mě díval a mrkal na mě.
No, a asi v páté minutě se kopal roh a mně v tu chvíli přišlo, že mi ten míč letí přímo do obličeje. Jemu asi taky, tak tam dal ruku a od ní se to odrazilo do brány. Lidi strašně řvali a já byl vlastně nechtěným původcem toho gólu. Přísahám na svou smrt, že tak to bylo.
Po tom gólu jsem tam stál a bylo mi to asi trochu líto, protože to vlastně bylo kvůli mně. Ale nikdo mi nic nevyčítal. Prostě padnul gól a hrálo se dál. Jenže my jsme pak už pomalu šli, musel jsem na večeři a spát.
Dodnes vůbec netuším, kdo tu tenkrát hrál. To byste se museli zeptat pana archiváře, snad to půjde dohledat.
Ale tady se začal psát příběh fotbalisty a sparťana Jakuba Koháka. A skoro všechny góly, které jsem pak vsítil, vypadaly tak nějak podobně. Kolik jsem jich dal? Jo, to se snad ani nedá spočítat. Pojďme se bavit v řádech tisíců....“
