Za kariéru nastřílel víc než 600 gólů. Sparťanská legenda Václav Mašek vzpomíná zejména na trefu z mistrovství světa v Chile, která byla až do roku 2002 nejrychlejším gólem všech šampionátů. „Byl to hodně rychlý gól. Zkoprnělý jsem z toho byl i já. Nikdo tomu nevěřil, že je to možné,“ komentuje zásah proti Mexiku, který padl už po 16 vteřinách.
„Kdybych zavřel oči, vybaví se mi tisíce branek, tisíce brankářů a jak střílím. Moje začátky se spojují s Braníkem. Je to teda už hodně dlouho. (smích) S fotbalem jsem začal v devíti letech. Měl jsem to předurčené. Otec hrál fotbal a chytal, jak jsem později zjistil. Strýcové hráli, jeden dokonce jeden ve Slavii s Pepou Bicanem. Snažil jsem se lézt do brány, byl jsem ale malinký. U žáčků si každý musí své místo najít.
Nakonec jsem se usídlil v útoku, protože jsem dával branky. Léta žákovská a dorostenecká považuji za jednu z nejhezčích věcí, které jsem ve sportu prožil. Do ligového dorostu Sparty jsem se dostal víceméně náhodou, když jsem za Braník dal jejich mladšímu dorostu pět gólů. Tam jsem byl v péči pana Preise, bývalého vynikajícího fotbalisty, a později pana Čiháka. Byl to pro mě veliký skok.
Zápasy na staré Letné, už v poločase tam bylo 15 tisíc diváků, a když jsme končili dorosteneckou ligu, tak 30 tisíc. Tohle mi dnes všichni mladí kluci mohou závidět. Bylo to něco neskutečného.
Z dorostu jsme se do prvního mužstva dostali dva. Já a Jirka Mika. Když nás začali zkoušet, bylo mi sedmnáct let. První gól za dospělé jsem dal v roce 1958. Na zájezdu na Moravě jsme hráli v sobotu a v neděli dvě utkání v Kroměříži a v Prostějově. Tam jsem si dal první gól za Spartu.
Byl jsem předurčen, abych branky střílel. Dával jsem je od začátku a mužstvo na mě spoléhalo. Postupně se mi hrálo líp proti zahraničním mužstvům, protože mě neznala. V lize už jsem měl svého hlídače nebo i dva.
Sparta mi napočítala 406 branek, což je velká dávka. Z toho ligových je 121, a když k tomu připočteme žáčky a dorostence, máme sumu kolem 600 branek. Na to mohu být pyšný.
Nejcennější gól jsem vstřelil na mistrovství světa v Chile 1962. Jsem rád, že jsem tu šanci dostal, bylo mi 21 let, bral jsem to jako čest. Byl to jediný zápas, kde jsem si z celého šampionátu zahrál. Už jsme věděli, že postupujeme ze skupiny. Mexičané naopak věděli, že končí.
Když jsme nastoupili, zdálo se mi to divné. Buď hráči špatně stáli, nebo se různě bavili a vznikaly tam takové prostory. Já z levého křídla jsem měl cestu k bráně jako dálnici. Tak jsem tam naběhl a takový hráč jako Masopust to dokáže vystihnout. Prohodil tam míč a já najednou běžel sám na brankáře.
Ten chvíli váhal, pak vyběhl, a to byla chyba. Ve chvíli, jak vyrazil, jsem ho obstřelil. Gól po 16 vteřinách! Zkoprnělý jsem z toho byl i já. Nikdo nevěřil, že je to možné.
Nejkrásnější gól jsem dal Anderlechtu v PMEZ, z trestného kopu. V Bruselu, ze strany od rohu velkého vápna. Prohrávali jsme 1:3, asi 8 minut do konce. Byl jsem připravený centrovat, ale pak jsem si říkal: Vždyť my tam tolik hlavičkářů nemáme. Jak jsem si stavěl balon, viděl jsem asi metr zadní části branky. Tam by to bylo ideální, ale to by se člověk musel trefit. Pamětníci říkají, že jsem poklepal levačkou. Míč letěl úplně mimo, najednou se stočil a zapadl přímo do vinglu. Brankář nereagoval, ticho na stadionu, 2:3, my ještě dokázali vyrovnat a tím jsme postoupili do čtvrtfinále proti Realu Madrid. Anderlechtu jsem dal pět gólů. Doma tři, u nich dva.
Nemohu říct, že bych měl nějakého oblíbeného brankáře. Já měl spíš neoblíbené, kterým se góly dávaly špatně. Byl to třeba Ivo Viktor a další. Oni studovali střelce a my studovali brankáře, tak jsme se je snažili obelstít, ale většinou jsme s nimi prohrávali.
Dnes mám radost, když vidím u hráčů spontánní radost. Kdo to hrál, pozná to. Stejně jako, zda hráči bojují, nebo o tom jen mluví. Jako stará garda máme na stadionu deset míst a radujeme se všichni, jako když jsme hráli. Občas do mě někdo šťouchne a řekne, že by to byl gól - kdybych to kopal já.“
