Památný padáček do portugalské sítě ve čtvrtfinále EURO 1996 nebyl jediný úspěšným lobem v kariéře Karla Poborského. Podobný vytasil i v lize za Žižkov. „Lobem jsem dal za kariéru asi tři góly a všechny se povedly velice dobře,“ pochvaluje si legenda českého fotbalu. „Nikdy jsem je ale moc netrénoval. Někdy bylo snazší gólmana přehodit, než ho ránou obstřelit,“ dodává bývalý záložník Manchesteru United, Benfiky Lisabon a Lazia Řím.
„K fotbalu mě přivedla rodina, otec mě a o pět let staršího bratra trénoval už jako děti. Automaticky jsem vyrostl na hřišti v Třeboni snad od té doby, co jsem začal chodit. Odmalička jsem byl běhavý. Hrával jsem zálohu nebo někde vpředu. Z každého gólu jsem se uměl radovat, to se mi daří dodnes.
Do opravdového fotbalu jsem nakoukl v Dynamu České Budějovice, kde jsem chodil od sedmé třídy do sportovní školy, třeba s Jirkou Lerchem, a zůstal až do první profesionální smlouvy někdy v sedmnácti letech. Pak jsem šel do Viktorky Žižkov s trenérem Kotrbou.
Na Žižkově jsem dal jeden z nekrásnějších gólů první ligy. Z vápna jsem přehodil brankáře. Lobem jsem za kariéru dal asi tři góly a všechny se povedly velice dobře. Hezky se na ně kouká. Nikdy jsem je ale moc netrénoval. I když jsem byl hráčem, který řešil situace spíš technicky i kvůli nepříliš velké postavě. Někdy bylo snazší gólmana, když byl hodně venku z brány, přehodit, než ho ránou obstřelit.
Na Slavii si vzpomínám na gól proti AS Řím v Poháru UEFA. Na Strahově, okolo prosince, naprostá ledovka. Italové nevěděli, jak se mají obout, spousta z nich se s tím potkala poprvé v životě. A já dal hodně náhodný gól od postranní čáry. Rozehrával jsem standardku a přelétlo to gólmana, který se nemohl moc pohybovat. Postoupili jsme.
Manchester United? Dostal jsem se do jednoho z největšího klubů na světě. Dát gól na Old Trafford nebo i venku v Premier League je obrovský zážitek. Všechny stadiony jsou vyprodané, atmosféra fantastická, tohle jsem pak už nikde nezažil.
Povedlo se mi tam dát podle médií a fanoušků Gól měsíce, ačkoliv pro mě to nijak nádherný gól nebyl. V Leedsu, po jejich rohu, se odrazil míč za naši šestnáctku. Na půlící čáře jsem si narazil s Cantonou, sprintoval jsem k bráně a z vápna vystřelil. Nic o tyč, ani k ní, ani do vinglu…
Po přestupu do Benfiky Lisabon se mi taky povedlo pár gólů. Portugalský fotbal je hodně ofenzivní, gólů padá spousta. Benfica jako jeden ze tří dominantních klubů soutěže vždycky měla nadstandardní tým. Soupeře ze spodní půlky jsme poráželi větším rozdílem. Vzpomínají tam na něco podobného jako v Anglii: taky odražený míč a sprint přes celé hřiště.
Prosadit se gólově v Itálii bylo nesmírně těžké. Byl jsem v Laziu, které v té době patřilo ke kvalitnějším klubům ligy, takže spousta slabších týmů proti nám hrála vysloveně defenzivně. Když jsme vyhráli 1:0, 2:0, tak to bylo výborné. Fyzicky mimořádně náročná soutěž.
Po návratu domů si vzpomenu na první gól ve Spartě. Úvodní kolo s Teplicemi, vyhráli jsme 1:0. Oni už šli po rohu, který jsem rozehrával, do útoku, ale na půlce ztratili míč. Já zůstal někde mezi stopery a dostal kolmici, šel jsem sám na gólmana. Příjemný zážitek. Přišlo skoro 15 tisíc lidí, okolo 20. minuty byly obrovské fronty u kas, až pan Pelta nařídil otevřít dveře, protože lidi by z toho nic neměli.
V reprezentaci mám 118 zápasů a dal jsem jen osm gólů, ale na spoustu jsem přihrál. Ty, které jsem dal, se mi ale povedly. Samozřejmě, lob v Anglii proti Portugalsku na EURO. Nebo s Holandskem na Spartě, jeden z mých asi nejlepších zápasů. Musím ale říci, že víc si vážím těch přihrávek, ze kterých jsme těžili jako tým.“
