Šéfuje tomu všemu se svým zemitým přístupem. Jaroslav Starka s každým mluví od podlahy, klidně kohokoliv pošle do … Jo, tam. Prodává velké naděje, protože musí. Jeho skromný rozpočet to vyžaduje. I tak ale Příbram pořád lifruje do ligy jeden mladý fotbalový život za druhým. „Mládež je pro nás nejdůležitější vizitka. Mám z ní ku… radost,“ perlí šedesátiletý prezident klubu. Těch syrových pasáží bylo v rozhovoru víc…
Václava Černého jste před dvěma lety prodávali do Amsterdamu podle mých informací za zhruba deset milionů, s bonusy může váš výdělek vyšplhat až na dvacet. S tím, co se teď kolem osmnáctiletého záložníka děje, nemrzí vás, že jste si neřekli o víc?
„Takhle to úplně není. Když si srovnáte, jak a za kolik chodí hráči mezi kluby, dojde vám, že čtyřicet padesát milionů je hodně peněz. A to jsme si za šestnáctiletýho kluka říct nemohli. Ty půlmiliardy jsou pryč. I do bundesligy se chodí za míň, navíc naši hráči nemají úplně jména, za dva roky jsou zpátky a z toho jsou tam tři měsíce zranění.“
Tak někdo by řekl neprodávat vůbec. Dostat mladého kluka do ligy a pustit ho až později…
„Hele, mě tohle mrzí nejvíc ze všeho, já bych ty kluky prodávat nechtěl. Ale pro nás je i pět deset milionů obrovská částka, podstatná do rozpočtu. Tyhle odborníky fakt nemůžu překousnout, ty, co pracují v našich nejbohatších klubech, jak si nikoho nenechají vzít, tyhle kecy… Poslal bych je nejradši do hajzlu, takhle to prostě u nás je.“
Sledujete příběh Václava Černého?
„To snad každej, ne? (směje se) Je to mimořádnej kluk, chytrej. Ale vyrvat ho v patnácti od rodiny, to jsem si říkal, ty bláho… Ale on byl od táty výborně vedenej, naučil se tam rychle řeč. To se ale bavíme o skutečně mimořádném případu.“
Jste klub, který ročně potřebuje na celý provoz zhruba čtyřicet milionů korun. Jak velká je nutnost prodat talent?
„Jsme ve složité situaci. Kdybychom měli sponzora, který by nám ročně dal deset patnáct milionů, tak ty hráče neprodáváme, opravdu. Ale my těch mladých kluků máme i tak furt dost. Teď se prosazuje Tonda Barák, zařadili jsme Matěje Chaluše.“
Jak to, že se nebojíte takhle mladé bez zkušeností hodit do ligy?
„Já začnu od případu Matějů. Mně se líbil, bla bla bla… A chtěl jsem, aby hrál za áčko. Pavel Tobiáš byl proti, že ještě ne, že potřebuje ještě máknout. Rogoz byl úplně mimo mísu, že prý ještě není zkušený, prý mentálně nedozrálý. Tak mu říkám: Jdi do prdele s mentalitou, bude hrát, je vám to jasný? Jestli pravýho, nebo levýho beka, to je mi jedno. Jasný, bude dělat chyby, ale bude hrát. A za půl roku se vyplatilo, teď to vidím v Plzni. Pak vidím ty dva blbce Rogoze s Tobiášem, jak si to pochvalujou, tak jim říkám: Pojďte sem, vy dva… Kdybych tu nebyl, tak ten kluk běhá ještě teď někde v divizi. Vy jste, vole, opatrný…“
Je fakt, že Aleš Matějů se ale na hostování v Eindhovenu neprosadil…
„No jo, dřív to asi byl trošku flink… Ale on je bez nervů, to je jeho velká deviza. Do Šádka jsem furt rýpal, ať ho tam pustí přes Rajtorala, že uvidí, že je to lepší frajer. A teď je to docela hvězda, ne?“
I u Matěje Chaluše jste se přimluvil, aby nastoupil?
„Hele, mně je jedno, kdo bude hrát, neřeším žádná jména, nemám dvojdomek s nikým. Ale jedeme takhle na Slavii a já říkám Tobiášovi: Nech ho hrát. Nakonec ho tam dal na minutu. A pak hrajeme doma se Sigmou skoro o všechno, o lepší zimu a já si říkám, proč už nehrál na tý Slavii…“
Takhle to vypadá, že s trenérem Pavlem Tobiášem máte dost nestandardní vztah.
„Ale, to je furt dokola. Já jsem s Pavlem spokojenej, ježišmarjá, a jak! Ale spoustu věcí si prostě musíme říct. Třeba jak už začalo pár lidí spekulovat, jestli ho nevyhodím… Já si říkám, kam by chodil? Ať si to pěkně vyžere.“ (směje se)
Pavel Tobiáš má na mládež v Příbrami velký vliv, pracuje jako šéf akademie. Ale co další výrazné jméno, ten, který vychovává ty nejmladší? Antonína Baráka staršího vám nedávno málem přetáhla Plzeň, že?
„Každý chce za lepším, tomu rozumím. Já těm lidem můžu nabídku maximálně dorovnat. Ale o Tondu jsem nechtěl přijít, protože dělá tu školu, a na to se jiný takový těžko shání. Ještě že je patriot a zůstal u toho. On má našemu fotbalu hodně co dát.“
Ale jak to bylo?
„No mluvili jsme o tom. Znám sílu peněz, kdyby chtěl jít za lepším, tak prostě půjde. Já mu akorát řekl, že je to trenér, o kterého bych nerad přišel.“
Teď na podzim jste s týmem U19 vstoupili do mládežnické Ligy mistrů. Postoupili jste přes dvě kola do jarní fáze, jste pyšný?
„Obrovsky. Dívám se na ty kluky a hrozně jim to přeju, hrajou dobře. A to si vezměte, že tam už nemají Suchana a Matějů, kteří to s nimi vykopali, byli hlavní strůjci.“
Jak jste prožíval, když se mužstvo probojovalo do jara?
„Ono to má dvě roviny. Na jednu stranu jsem byl pyšný, třeba Hagiho Constanta u nás prohrála po třech a půl letech, já byl šťastnej jako blecha. Ale taky jsme věděli, že tenhle tým hrál kolo předtím s Bělorusama a doma jim naložil búra, dvě červený…“
Řekněte, oceňujete takhle mladé hráče finančně po takových úspěších?
„Když kluci v minulé sezoně vyhráli titul, byl jsem zrovna ve špitále. Ale po synovi jsem jim do kabiny poslal 250 tisíc, aby jim to trenér rozdělil, protože si myslím, že peníze potřebuje každej. Já byl šťastnej, že to udělali před Spartou, Slavií, Plzní, to už se taky nemusí nikdy stát. A s klukama v Lize mistrů to bude něco podobnýho, taky je ohodnotím.“
Vychovali jste na čtyřicet ligových hráčů, pár reprezentantů, ve skromných podmínkách. Přepadne vás občas nějaká nostalgie, radost?
„U nás to jede takhle – mladí dostanou šanci, a pak je prodáme. Takhle to musí bejt. Nebráníme jim, protože to přece jako regionální Příbram nemůžeme. Vzpomínám si na jeden moment, kdy jsem takhle přišel na hřiště, trénovalo tam dítě. Ptám se, kdo to je, fotbalista jako kráva. A on to mladej Mašek. Hned jsem všechny splašil, ať mu dají smlouvu, strašně šikovnej kluk, po tátovi, to je jasný. Já se tak občas podívám, co a jak se děje. A i když vidím jenom na jedno oko, tak ho někdo může zaujmout. Pracujeme na téhle úrovni dobře.“
