Rajtoral naposledy doma. Do Turecka se mu už moc nechtělo, říká Starka
Nevšiml si ani sebemenšího náznaku. Obědvali, smáli se spolu, mluvili třeba o autech. Jan Starka, syn šéfa příbramského klubu Jaroslava, se s Františkem Rajtoralem sešel na konci minulého týdne. „Říkal, že je to v Turecku na prd, ale nebylo na něm nic znát,“ vypráví mladý funkcionář, jeden z posledních lidí, s nimiž se v Česku zesnulý hráč sešel.
Příbramský hotel Belveder, u stolu dva mladí muži, bílý ubrus, polévka, oběd. A smích, řeči o všem možném. Jan Starka popisuje pro deník Sport poslední setkání s Františkem Rajtoralem, které proběhlo tři dny před sebevraždou jednatřicetiletého hráče.
Jak ten oběd probíhal?
„Řešili jsme různé věci. Bavili jsme se o práci, o fotbale, o autech třeba.“
A o Turecku?
„Taky trochu. Říkal, že je to tam na prd, že se mu ani moc nechce zpátky, ale že teda pojede. Podle mě se tam vracel hlavně proto, aby s klubem rozvázal smlouvu.“
Myslíte?
„Takhle, nebylo to tak, že by tohle přesně řekl. Ale on sám v klubu nevěděl, na čem je. Říkal, že jeden den jim slíbili výplaty za to, když vyhrají. Vyhráli, a nic nepřišlo. Pak zase že dostanou dvě, když vyhrají znova. A zase nic. To vás taky vnitřně neuklidní. On to tam chtěl zvládnout, ale prostě... Asi jak odjel Dan Kolář, byl tam sám... Ale Franta vůbec nevypadal nějak zničeně, byl v pohodě, přesně tak, jak si ho lidi pamatují, jak o tom píšete. Smáli jsme se jak blázni. Já nevím, ale nevěřím, že přímo tou věcí, která by ho zahnala do takového řešení, by byly jenom peníze. Jasně, nikdo neví, co kdo dělá, jak to přesně bylo...“
Takže byl veselý i u toho oběda?
„Jo, byli jsme u nás na Belvederu, víte, jak to tu vypadá.“
Vím.
„Dali jsme si tam tuňáka, a Franta ještě říká. ,Ty krávo, teda že si někdy zajdu na Belveder na tuňáka? To bych nečekal, výborný!‘ Prostě takové řeči, zasmáli jsme se, byla sranda. Nic ve smyslu, že se tam prostě nemůže vrátit, že by ho mělo napadnout něco takového.“
Vy jste o jeho démonech věděl?
„Slyšel jsem o nich.“
A ptal jste se na ně Františka? Jestli je všechno v pořádku, jestli mu můžete pomoct.
„Zeptal jsem se ho, jak to zvládá. On odpověděl, že bojuje, a pak jenom prohodil, že je to v Turecku těžké s výplatami. Ale nebavili jsme se o tom tak, že mu dluží jednu nebo osm. Třeba mi vyprávěl, že jsou ve městě dva kluby, že tam nedávno otevírali stadion, a taky že komunikace klubu s hráči není úplně jednoduchá. Že jim něco slíbí, a pak to nesplní. Nic víc. Prostě byl jinak úplně stejný jako vždycky, tak, jak si ho pamatují všichni, kteří ho znali. Navíc jeho rodina je skvělá. My měli v rodině něco podobného, je to pak strašné pro všechny. Vím, že to bude znít tvrdě, ale je to od toho kluka trochu sobecké...“
Jsou v Příbrami zprávy, jak jeho rodina zvládá tuhle chvíli?
„Nevyjadřují se nikde, to je logické, ale řeší to a bojují. Musí to pro ně být strašné, když je kolem toho takový humbuk, vidí to všude...“
