Vychytal padesát ligových nul v Liberci a dalších padesát a více v Rapidu Vídeň. „Vážím si toho, že i když jsem do ligy naskočil ve 28 letech, dosáhl jsem na tuhle metu,“ hrdě hlásí Ladislav Maier, jenž se vypracoval až do reprezentace a zažil atmosféru stříbrného EURO 1996 i toho v roce 2000. „Můžu poděkovat za rozdělení republiky, měl jsem potom větší šanci se s nějakým mužstvem dostat do ligy. Jet na EURO 1996 byl nečekaný bonus.“
„Pocházím z Moravy, k fotbalu mě přivedl táta. Ve vedlejší vesnici jsem kopal za žáky, posléze za dorost. Než jsem se dostal do profesionálního fotbalu, byla moje kariéra dost krkolomná.
Po vojně jsem se živil jako malíř pokojů, číšník, opravář, práce všeho druhu. Pak jsem zakotvil v Drnovicích, kde začala taková poloprofesionalizace fotbalu. Začali jsme hrát druhou ligu a od toho momentu kariéra směřovala pro mě k lepšímu. Můžu teď poděkovat za rozdělení republiky, měl jsem potom větší šanci se s nějakým mužstvem dostat do ligy.
První ligový zápas jsem odchytal za Slovan Liberec, doma proti Viktorce Žižkov. Pod panem Čekanem měla velmi nabušený tým. Hráli jsme 0:0, ale vzpomínám si přesně, že jsme v poslední minutě kopali penaltu a Pepa Jinoch neproměnil, Jarda Blažek ji chytil.
Nervózní jsem nebyl, spíš jsem se na ligu těšil, jako celý Liberec pod vedením trenéra Petržely. Myslím si, že mimo Pepu Obajdina jsme byli všichni kluci, kteří si to vykopali z druhé ligy. Už ve druhé lize jsme byli zvyklí na fantastické návštěvy, přenesly se i do ligy. Trenér nám říkal, že máme na záchranu, což se potvrdilo.
Vychytal jsem padesát nul v Liberci a dalších padesát a více v Rapidu Vídeň. Vážím si toho, že i když jsem do ligy naskočil ve 28 letech, dosáhl jsem na tuhle metu a zařadil se do klubu brankářů, kteří tohle přede mnou dokázali.
Z hezkých gólů, které jsem obdržel, si každý vzpomene na tehdy vyhodnocený Gól století od Kamenického na Bohemce přes celé hřiště. Pavel Nedvěd mi dal krásný gól v Liberci, taky to byl snad Gól roku. I v Rapidu mám, dá se říct, nějakou takovouhle cenu. Beru to s nadhledem a dneska se tomu smějeme, i když musím říct, že s tím gólem na Bohemce jsem se nemohl tak týden srovnat. Bylo to hodně v televizi, takže jsem se s tím pral. Každý gól mě mrzel. I když člověk na začátku říká: Nejsme kapela, za týden hrajeme zas. Štvaly mě góly za stavu 4:0 i 1:0, bylo to jedno.
V konkurenci Sparty a Slavie, které byly zásobárnami pro národní mužstvo, se hráči z Liberce, Jablonce, Olomouce či Brna neměli šanci do nároďáku dostat. Pro mě byla velká čest se tam mihnout a jet na EURO 1996. To byl nečekaný bonus. Následně přišel přestup do Rapidu Vídeň.
Reprezentačních zápasů nemám tolik jako třeba moji bývalí spoluhráči Pavel Srniček, který už není mezi námi, či Petr Kouba. Ale když jsme vyhráli v Drnovicích přátelské utkání proti Švýcarsku 3:0, byl jsem pyšný. Měl jsem tam příbuzenstvo a celou rodinu, na to vzpomínám hrozně rád.
Čeho si z kariéry nejvíc vážím? Rozdělil bych to na tři body. První: že jsme se dostali s Libercem do ligy. Toho si vážím strašně moc, i když už je to víc než dvacet let. Druhý: že jsem jel na EURO. A třetí: že jsem ještě ve 32 letech získal angažmá v Rapidu, kde jsem vydržel osm let.
Když to budu brát po sportovní stránce, jsem hrozně hrdý na to, jakou pozici jsem si vybudoval v Liberci. Neříkám, že se všechno točilo kolem mě, ale tu pozici jsem si přenesl i do Rapidu. Herně i lidsky tohle angažmá nemělo chybu.
Fotbal už je teď pro mě jen zábava. Rád se na něj podívám v televizi, dostávám spoustu nabídek na charitativní utkání. Jet s Czech Teamem ale beru jako svoji povinnost, protože mě někam posunul. Scházíme se jako stará garda a jezdíme na benefiční utkání po Evropě a světě. Potkávám tam kluky, se kterými se znám dvacet let. Na fotbal se jezdím hodně dívat do Vídně na Rapid, a když je možnost, jedu se podívat na zápasy i po Evropě.“
