MŮJ PRVNÍ GÓL: Ke sté trefě pomohl Vácha. Ale to hrál ještě za soupeře, směje se Lafata
Mezi současnými střelci působí sparťanský útočník David Lafata jako zjevení. Se 199 góly vyšplhal až na dělené třetí místo v Klubu ligových kanonýrů za dávnými šutéry Bicanem a Kopeckým. Jak vzpomíná na jubilejní stý zásah? „Padl v Liberci. Děláme si v šatně srandu, že mi na ní shodou okolností přihrával Lukáš Vácha, protože se mu nepovedla rozehrávka. Díky tomu jsem šel sám na bránu,“ směje se.
„S fotbalem jsem začínal u nás na vesnici v Olešníku. Přivedl mě k němu taťka, protože sám za Olešník hrál. Vždycky jsem tam hrál jen pravé křídlo. I když už to dneska tak nevypadá, že jsem někomu utekl, byl jsem docela rychlý. Snažil jsem se utíkat po lajně.
Góly jsem dával odmala. Ve třetí třídě jsem začal jezdit do Budějovic, kam jsem přestoupil do Dynama. Chodil jsem tam na Grünwaldovu sportovní školu. Až na kratší měsíční epizodu na hostování ve Vysočině Jihlava jsem strávil celou mládež i začátky mezi seniory v Budějovicích.
V áčku jsem se nemohl prosadit a možná už jsem měl nějakých třicet, čtyřicet startů. Vždycky to bylo na závěrečných pět deset minut. I když nějaké šance byly, gól jsem taky nemohl dát. Až přijela Ostrava a povedlo se mi dát první ligový gól hlavou po rohu.
V roce 2005 jsem odešel do řeckého Škoda Xanthi, a byť to fotbalově nestálo za nic, byla to pro mě taková vojna, obrovská škola života. I když jsem tam vydržel jen půl roku, vrátil jsem se zpátky na zem a začal si vážit i obyčejnějších věcí.
Za Jablonec jsem se, myslím, poprvé trefil ve druhém kole v Plzni. První branka padla hlavou, ale v nějaké skrumáži, takže vůbec nevím, jestli to bylo počítané jako vlastní gól, nebo ne. Ale druhý gól si pamatuji moc dobře. Byli jsme v tu dobu v deseti a já vyvážel balon. Nemohl jsem už běžet, tak jsem vystřelil levačkou z dálky. Měl jsem štěstí, že foukal vítr a zanesl to až do brány.
Pro mě byl Jablonec asi osudovým klubem. Tam jsem poznal, co je velký fotbal, a i díky němu jsem se dostal do nároďáku a splnil si svůj největší sen – dostat se do Sparty.
Měl jsem to štěstí, že jsem první zápas za ni mohl zažít hned proti Chelsea. To byl svátek pro hráče i pro fanoušky. V londýnské odvetě jsme sahali po prodloužení, můj gól padl po faulu někde na polovině půlky. Marek Matějovský to rychle rozehrál do vápna na Vencu Kadlece, kterému se to trošku zašmodrchalo mezi nohama, pak mě našel zpětnou přihrávkou a já asi z deseti metrů prostřelil Petra Čecha. Ale na konci nám to tam Hazard bohužel trefil. Je dobrej.
Rád vzpomínám na všechny trefy v dresu Sparty. Pamatuji si na svůj první gól v derby, vybavuji si i nějaké góly v poháru. Když je plná Letná, je to úplně nejvíc… V Liberci jsem dal 100. ligovou branku. Děláme si v šatně srandu, že mi na ní shodou okolností přihrával Lukáš Vácha, protože se mu nepovedla rozehrávka. Díky tomu jsem šel sám na bránu, kde stál David Bičík. Zkoušel jsem ho dloubat, trefil jsem břevno, míč se odrazil zpátky a hlavou jsem ho dorážel do brány.
Góly jsem nijak nepočítal, ale věděl jsem, že Klub ligových kanonýrů existuje. Postupem času, jak góly přibývaly, pro mě bylo motivací se mezi kanonýry dostat. Když jsem se díval, jací hráči tam jsou, je pro mě čest, že můžu být v takové společnosti.
I když jsem v nároďáku nepatřil k základním pilířům, jezdil jsem na něj rád a vážil jsem si každého startu. První gól mě asi nejvíc proslavil. V září 2006 v kvalifikačním utkání EURO s Walesem v Teplicích jsem nastoupil asi na posledních patnáct minut a povedlo se mi dát za chvíli góla. Vedli jsme, oni v závěru vyrovnali naším vlastním gólem a snad v 92. minutě se mi povedl druhý gól. Vyhráli jsme 2:1 a pro mě to byl premiérový start z říše snů.
Libor Sionko střílel z voleje a nesedlo mu to. Šlo mi to do úrovně kolen nebo pasu a já nevěděl čím zakončit. Radši jsem tam skočil hlavou rybičku a dorazil to. Druhý byl, myslím, po Liborově centru z pravé strany. Střílel jsem z voleje, a i když jsem to netrefil úplně čistě, jak to šlo o zem, zapadlo to k tyči.
Nejhezčím gólem vůbec pro mě byly asi nůžky v lize proti Jablonci. Kdybych to udělal dneska, už se asi nezvednu. Gól pro mě znamená vyústění snahy celého týmu. Aby ho člověk mohl dát, má kolem sebe deset spoluhráčů. Všechno musí klapnout. Myslím si, že není nic hezčího, než když na sebe po gólu naskáčem a sdílíme spolu kolektivní radost.“
