Na památném EURO 2004 kryl záda Petru Čechovi a Jaromíru Blažkovi, nechyběl ani v nominaci na mistrovství světa o dva roky později. Antonín Kinský chytal za Liberec v mistrovské sezoně, ale sám říká, že nejlepší část kariéry prožil v ruské lize. „Jedna výjimečná situace se dá najít na YouTube. Hráli jsme se Spartakem Moskva, byla proti nám nařízena penalta a na hřiště vběhl fanoušek, který mi z ní dal gól,“ usmívá se někdejší brankář Saturnu.
„Dřív se v žácích nehrálo na malé brány, velmi brzo jsme přešli na normální velké hřiště. Nebyl jsem čahoun, takže při střelách pod břevno jsem se podobně jako ostatní brankáři tak maximálně ohlédl a šel vyndávat míč ze sítě. Většina gólů byla právě takových.
Řešil jsem je hodně, hlavně s tátou, který mě k fotbalu přivedl. Sám je bývalý brankář, dal mi hrozně moc, jemu vděčím za nastartování fotbalové kariéry. Ať šlo o rady a tréninky, nebo i pomoc v budoucnu, třeba když mě v Liberci potkalo zranění a později i mononukleóza a on za mnou přijel a pomáhal mi dostat se zpátky do formy.
Začínal jsem v TJ Radlice, jako běhavý pravý záložník. Postupně jsem byl přesouvaný do brány a přestoupil postupně do Dukly, do Bohemky, na vojnu jsem se vrátil do Dukly. Potom došlo ke sloučení Dukly s Příbramí, za kterou jsem odchytal jednu sezonu v první lize. První inkasovaný gól si nepamatuju. Já jich dostal tolik, že to ani nejde. (smích) Říká se, že brankář by o tom ani neměl přemýšlet. Kdyby si měl lámat hlavu s každým gólem, jen by seděl doma v depresi.
Když Láďa Maier odcházel z Liberce do Rapidu Vídeň, já nastoupil na jeho místo a vydržel tam sedm let. V sezoně, kdy jsme vyhráli titul, jsem od Pacandy dostal gól z půlky hřiště. Byl jsem někde na velkém vápně. Pacanda byl velmi chytrý hráč, všiml si toho a hned po přebrání balonu mě přehodil.
Sedmiletky mi jsou asi dané, po odchodu z Liberce jsem stejnou dobu strávil v ruském Saturnu, kde jsem ukončil kariéru. Jakkoliv u nás některým lidem při zmínce o Rusku vstávají hrůzou vlasy na hlavě, já na něj mám velmi dobré vzpomínky. Největší úspěchy jsem zažil v Liberci, ale v Rusku jsem, myslím, fotbalově dozrál a odchytal tam nejlepší část kariéry. Jedna výjimečná situace se dá najít na YouTube. Hráli jsme se Spartakem Moskva, byla proti nám nařízena penalta a na hřiště vběhl fanoušek, který mi z ní dal gól.
Na reprezentační srazy jsem se vždycky hrozně těšil. Byla tam fantastická parta okolo Pavla Nedvěda, Poborák, Petr Čech, Marek Jankulovski, Tomáš Ujfaluši, vepředu Honza Koller. I když jsem nezasáhl do tolika zápasů, cítil jsem se jako součást a posouvalo mě to dál. Protože jsem se s těmi kluky bavil, slyšel jsem, jak se trénuje venku, a měl možnost to porovnat.
EURO 2004 určitě patří ke špičce toho, co jsem ve fotbale prožil. Třeba zápas s Nizozemskem, ve kterém jsme prohrávali a nakonec ho otočili, byl hrozně silný a myslím, že dodneška je pro českého fanouška jedním z nejemotivnějších, které jsme kdy odehráli. Týká se to i mistrovství světa v Německu. Ač jsme nepostoupili ze skupiny, způsob, jakým byl šampionát zorganizovaný, stadiony, atmosféra, to všechno bylo úžasné.
Určitě si cením vítězství v lize a poháru s Libercem, to byly začátky. Potom samozřejmě, že jsem se dostal do reprezentace vedle gólmanů, jako byli Petr Čech nebo Jarda Blažek. Myslím, že jsme utvořili dobrou trojici, která se vzájemně doplňovala, a každý znal svou pozici. Jako úspěch beru i to, že jsem byl v ruské lize třikrát za sebou mezi třemi nejlepšími brankáři.
Vždycky jsem měl dobrý pocit, když jsem pomohl týmu k bodům nebo postupu v pohárech. Pamatuji si třeba, jak jsme s Libercem postoupili přes Ipswich Town na penalty, přičemž mně se podařilo dvě chytit. Hezkých momentů bylo hrozně moc, hlavně v Evropské lize. Lyon, Mallorca, Dortmund, AC Milán. Taková utkání vám hrozně moc dají. Sebevědomí, zkušenost. Zjistíte, že ačkoliv se o těch týmech říká, jak jsou výborné, také jsou to jen lidi z masa a kostí jako vy.“
