Při premiéře v Premier League za Queens Park Rangers slavil brankář Jan Stejskal obrat z 0:2 na 3:2. Nebyl to zdaleka jeho největší úspěch kariéry. Vždyť chytal i ve čtvrtfinále mistrovství světa 1990 a osmkrát vyhrál ligu: jednou se Slavií a ostatní předtím se Spartou. „Do QPR jsem šel v roce 1990, rok po revoluci, a vzpomínám na to krásně. Pro nás z východní Evropy to bylo něco úplně jiného, jiný životní styl, zkrátka všechno,“ říká současný trenér reprezentačních gólmanů.
„Měl jsem štěstí, že jsem nikdy nebyl v partě, která by netáhla za jeden provaz a nechtěla by vyhrávat. Zbrojovku Brno jsem prošel od žáků po ligový dorost. Pak jsem se rozhodl jít na vojnu. Vybral si mě Cheb a po prvním roce, kdy jsem byl na hostování v Sušici, abych hrál, jsem začal chytat ligu.
Na premiéru nejde zapomenout. Nepočítal jsem s tím, že bych měl chytat. Hráli jsme ve Vítkovicích, asi v roce 1982, byl jsem náhradník. Když jsme po 15 nebo 20 minutách prohrávali 0:2, trenér za mnou přišel, ať se rozcvičím, že tam jdu. V první chvíli jsem si myslel, že si ze mě dělá legraci. Když jsem viděl, jak nás Vítkovice mačkaly a že to bylo jen 0:2, tak se mi tam moc nechtělo. Ale utkání jsem dochytal celkem v pohodě, i když první minuty nebyly moc příjemný. Jestli si dobře pamatuji, prohráli jsme 1:2 a já panu Gajdůškovi, což je legenda českého fotbalu, chytil penaltu.
Lidé mi říkali, že mám tolik a tolik nul, ale pro mě to nikdy nebylo nic rozhodujícího. Každá nula za národní mužstvo, v evropských pohárech, každá svým způsobem potěší. Ale že bych vzpomínal na nějaký zápas s nulou… Maximálně později v Anglii, když jsem udržel nulu třeba proti Liverpoolu nebo Arsenalu, to bylo něco navíc.
Do Queens Park Rangers jsem šel jsem v roce 1990, rok po revoluci, a vzpomínám na to krásně. Pro nás z východní Evropy to bylo něco úplně jiného, jiný životní styl, zkrátka všechno. Jsem rád za tuhle cestu, i když zpočátku to nebylo jednoduché kvůli jazykové bariéře a kvůli tomu, že utkání i tréninky byly daleko rychlejší. Všude byly plné stadiony, takže si na to člověk zprvu musel trochu zvyknout, ale na tohle se zvyká velice příjemně.
Přesun z Československa pro mě nebyl šok, ale překvapení. V dnešní době můžete vidět x zápasů z Premier League nebo jakýchkoli evropských soutěží, jenomže v tu dobu jsme žádnou z těch lig neměli možnost sledovat. Když jsem tam šel, věděl jsem, že Liverpool a Nottingham Forest nedávno vyhrávaly Pohár mistrů evropských zemí, ale to bylo tak všechno. O ostatních mužstvech se tady toho moc nevědělo.
Na premiéru za QPR si vzpomínám dobře. Jak jsem ve Vítkovicích střídal kolegu, tak tady v Leedsu jsem chytal od začátku a ve 20. minutě jsme prohrávali 0:2. Taky jsme se nedostali za půlku, ale nakonec to dopadlo dobře, protože jsme vyhráli 3:2.
Za reprezentaci jsem poprvé nastoupil až ke konci zápasu na Islandu v roce 1986. Vedli jsme 2:0, já naskočil na dvacet minut za Luďka Mikloška. Nakonec jsme 2:1 vyhráli. Byl jsem samozřejmě nervózní, protože v tu dobu byli v národním mužstvu skvělí hráči, kteří toho měli za sebou spoustu. Já se tam objevil ve 24 letech. Bylo to pro mě příjemný a byl jsem rád, že jsem tam mohl být.
Jelikož jsem absolvoval s národním mužstvem jeden světový šampionát, tak na něj vzpomínám velice pěkně. Dostali jsme se do čtvrtfinále, když s námi nikdo nepočítal a všichni tvrdili, že po skupině pojedeme domů. Ve čtvrtfinále jsme dostali Němce, s nimiž jsme prohráli 0:1, ale nemyslím si, že by nás nějak válcovali. Bylo to vyrovnané utkání a mohli jsme překvapit, ale zkrátka se nám to nepodařilo. Byl to pro nás úspěch, vypadli jsme s budoucími mistry světa.“
