Byl skvělým záložníkem i středním obráncem, jemuž se předpovídala zářná budoucnost. Tu kvůli zdravotním potížím Daniel Šmejkal naplnil jen zčásti, po ukončení kariéry ale přesedlal do role trenéra. A v ní si zatím vede skvěle, k úspěchům táhne Teplice.
„Byli jsme sportovní rodina, máma dělala atletiku. K fotbalu mě přivedl děda někdy v pěti, šesti letech. Ochotnicky pracoval v menším plzeňském klubu Dynamo ZČE Plzeň, kde jsem začínal. Hned přes ulici fungoval klub Lokomotiva Plzeň. Oba celky hrály divizi a už v malých žáčcích byly vzájemné souboje obrovské derby. Něco jako Sparta-Slavia. Myslím, že kromě brány jsem nastupoval úplně všude. Nějaké branky jsem dal, ale žádný střelec ze mě nebyl. Spíš mě bavilo góly připravovat než je sám dávat.
Z Dynama jsem ve 13 letech přestoupil do Škody Plzeň, kde jsem strávil čas až do vojny v Dukle Praha, kde jsem odehrál první ligový zápas. A první ligový gól? Já si hlavně pamatuji ten druholigový. Před 30 lety museli v této soutěži aspoň na 15 minut nastupovat mladí hráči. Mně bylo 17 a hrál jsem za dorost Škody Plzeň. Někdo se nám zranil a já byl vytažen do útoku v utkání s Xaverovem. Byl to můj vůbec první soutěžní zápas a mně se v něm podařilo skórovat.
V Německu, ve druhé lize, jsem strávil rok a půl. Byla to pro mě obrovská životní zkušenost, po sportovní stránce to však dobré nebylo. Většinu času jsem promarodil, takže jsem se potom vrátil. Když hrajete v zahraničí, jste odkázaný hlavně sám na sebe. Mně bylo 25 let a bral jsem to tak, že Německo bylo takovým mým vstupem do života. Zjistil jsem tam, jak se o sebe sám postarat.
Jako malí jsme fotbal hráli proto, že nás bavil a byla při něm skvělá parta. Když jsme se ale posunuli trochu výš a fotbal nám šel, každý začal snít o reprezentaci. Tak to bylo asi vždycky. Poprvé jsem si za ni zahrál v roce 1994 v Turecku, kde jsem nastoupil ve druhém poločase. Vyhráli jsme 4:1.
Dal jsem i tři reprezentační góly. Když jich člověk nemá 50 jako někteří jiní hráči, tak na každý rád zavzpomíná. (úsměv). Můj první padl ve Francii. Vedli jsme tam 2:0 a já skóroval střelou z nějakých 20 metrů poté, co mi balon přiklepl Tomáš Skuhravý nebo Horst Siegl. Pak ale nastoupil Zinedine Zidane a dvěma góly vyrovnal na 2:2. Vzpomínky jsou krásné, ale už je to 30 let.
Zidane mě inspiroval už jako hráč. Potkal jsem ho i v dresu Slavie proti Bordeaux v semifinále Poháru UEFA, kdy už byl hodně nadstandardní hráč. Pak udělal ještě jeden krůček do Juventusu. Teď vidíme, že úspěšný je i jako trenér Realu Madrid.
Profesionální kariéru jsem kvůli velkým zdravotním problémům ukončil už ve 31 letech. Ale úplně jsem to nezabalil, ještě jsem šel do třetí ligy, kde jsem postupem času začal trénovat děti. Pak jsem chvilku trénoval v ČFL a nakonec se vrátil do Slavie, kam mě přivedl Luboš Kozel. Tam jsem byl šéftrenérem mládeže a při tom vedl juniorský tým. Až pak jsem přešel do Sokolova. Než jsem tedy začal dělat hlavního kouče u profesionálního fotbalu, nějakých deset let jsem trénoval níž.
Ve fotbale je gól prostředkem k tomu, abyste byl úspěšný. Já mám ale na fotbale hrozně rád hlavně atmosféru po zápase. Krásné společné chvíle, kdy mají všichni radost.“
