Měl k němu blízko. Před devatenácti lety si trenér Martin Pulpit vytáhl Pavla Pergla ze sparťanského dorostu do Děčína, dal mu první příležitost v seniorské kategorii. V kontaktu s ním zůstal i poté, co Pergl ukončil vrcholovou kariéru. Zpráva o tragickém úmrtí bývalého hráče, který v Německu spáchal sebevraždu, ho proto logicky zdrtila. „Věděl jsem, že má Pavel osobní problémy, nic ale nenasvědčovalo tomu, že by je chtěl řešit takhle,“ konstatuje zkušený trenér v rozhovoru pro deník Sport.
Domlouvali se, že by Pavel Pergl nastoupil do druholigového Frýdku-Místku, kde Pulpit v současnosti trénuje. Někdejší obránce Sparty, se kterou získal dva mistrovské tituly, už to ale nestihne. „Byli jsme prakticky dohodnutí, ještě předtím měl Pavel příští týden absolvovat stáž v Bayernu Mnichov. Už na to bohužel nedojde, je to obrovská tragédie,“ vypravuje Pulpit.
Když jste se tu tragickou zprávu dozvěděl?
„Ve středu mi jí volal kamarád Jirka Mika, který působí jako manažer ve Velké Bítěši. Když v zimě sháněl zkušeného stopera, nahodil jsem před ním právě Pavla. Dohodli se na krátkodobé spolupráci v rámci jara. Měli si s Pavlem volat, ale on se neozýval. Kontaktoval proto jeho přítelkyni, která mu tu tragickou zprávu sdělila.“
Předpokládám, že jste byl v šoku.
„Samozřejmě. Pavla znám od jeho osmnácti let, kdy přišel do Děčína. Byli jsme pak po celou jeho kariéru v osobním i telefonickém styku. Našli jsme si k sobě cestu. Hlavně v posledních týdnech jsme hodně řešili jeho budoucnost. Udělal si kurzy na fitness trenéra, byli jsme předběžně domluvením, že rozšíří můj realizační tým. Příští týden měl absolvovat stáž v Bayernu Mnichov. Byla to pro mě neuvěřitelná zpráva. I když jsem o jeho osobních problémech věděl, že to s přítelkyní neklape tak, jak by si přál. Ale necítil jsem, že by měl depresi. Naopak z něj vyzařovala energie a chuť do práce.“
Dokážete rozklíčovat, proč k takhle meznímu kroku přistoupil?
„To je těžké. Neměli ideální vztah. Já jsem mu říkal, ať je trpělivý, že o tom musí mluvit, řešit to dialogem. Jeho to asi trápilo víc, než jsme si mysleli. A než mohl unést.“
Dalo se mu pomoct?
„Každý ví, že mi záleží na všech hráčích, které jsem trénoval. Kdybych v telefonu vycítil, že to chce řešit až takhle radikálně, tak bychom pro něj zajeli, přivezli ho do Čech a pomohli mu.“
Jak byste Pergla charakterizoval?
„Jako obrovského profesionála. Ve fotbale toho hodně dokázal, svým přístupem mu obětoval strašně moc. Poctivě přistupoval ke každému tréninku, za svou kariéru se rozhodně stydět nemusí. Ostatně jí končil až ve 38 letech, dlouho si držel vysokou výkonnost. Hrál za zvučná mužstva, Preston North End, Dynamo Drážďany, Sparta. Za to, co ve fotbale dokázal, se rozhodně stydět nemusí.“
Platilo v jeho případě, že to byl především obrovský dříč?
„Myslím, že tam určitá míra talentu byla. On byl obrovsky motivovaný stát se profesionálním fotbalistou, chtěl udělat kariéru. Obětoval se možná až za hranu, trochu tím někdy trpěl jeho osobní život.“
Jak to myslíte?
„Pavel žil fotbalem až tak, že kolikrát nevnímal realitu všedního života. Až po jejím skončení začal zjišťovat, že jsou některé věci asi jinak, než si představoval. Na rozdíl od jiných hráčů ale po skončení kariéry našel smysl, chtěl se věnovat právě fitness trénování. Byl se za námi podívat, když jsme hráli na Viktorce Žižkov, bavili jsme se o tom často. Byl do toho nadšený. Včera jsem mluvil s šéftrenérem dorostu Slavie Mirkem Beránkem, který ho trénoval v Blšanech. I on nabyl dojmu, že by mohl být kvalitní trenér, kdybychom se nedomluvili my, určitě by si ho vzal do Slavie.“
Pamatuju si, že Pergl byl vždy velice upřímný. Co si myslel, to řekl. Mohlo mu to škodit?
„Některým lidem to kolikrát nevonělo. Já byl člověk, kterému se hodně svěřoval. Byl hodně upřímný, čistý člověk.“
Neříkal jste mu někdy, že by možná někdy bylo vhodnější neříkat věci na plnou pusu?
„Já určitě nejsem ten, kdo by mu to radil. Mám to podobné, taky říkám to, co si myslím. A vím, že mi to ubližuje. Bohužel když vidím, kolik falše je v českém fotbale... Věci se nepojmenovávají tak, jak jsou. Proto náš fotbal nejde dopředu, ale spíš zpátky.“
Nejlepší roky prožil ve Spartě, zároveň ale odkopal spoustu sezon v zahraničí. Táhlo ho to vždycky ven?
„To jediné si vyčítám, že jsme nedokázal splnit jeho velký sen. Tím bylo hrát italskou Serii A. Hrozně po tom toužil. Několikrát jsem se o tom bavil s trenérem Zemanem, jestli by nebyla nějaká možnost mu pomoci. On ho viděl osobně na hřišti, když jsme tenkrát s Děčínem hráli v Blšanech. Tohle mě trochu mrzí, že se nepovedlo.“
Jak jste tehdy v roce 1997 na Pergla vlastně přišel?
„Na doporučení jsem se byl podívat na dvě tři utkání ligového dorostu Sparty a řekl jsem šéfovi klubu panu Pelikánovi, že bychom o toho hráče měli zájem. Ve spolupráci s jeho kamarádem a pozdějším majitelem Baníku panem Peterou jsme to dotáhli. Vzhledem k tomu, že jeho kvality se prokázaly rychle, v Děčíně dlouho nezůstal a odešel do Blšan.“
Jak byste ho charakterizoval jako hráče?
„Měl velmi dobru hru hlavou, ať už obrannou nebo útočnou. Velmi dobrý nákop, troufám si říct, že oběma nohama. Byl nepříjemný v soubojích, dokázal je předvídat, navíc byl univerzální. Mohl hrát stopera i krajního obránce. Zároveň měl tvrdou střelu ze střední vzdálenosti.“
