Táhne tým jako správný kapitán. Je nejproduktivnějším hráčem mužstva, přesně tohle se od něj čekalo. 25letý útočník Jakub Voráček, lídr Philadelphie, ale na body nekouká. „V Německu jsem nedal ani gól. A jak to dopadlo. Vždy je to o mužstvu,“ připomíná v rozhovoru pro Sport pět let starý šampionát. Zlatý… „Kdyby se to podařilo doma, to by bylo,“ zasnil se.
Nic nepodcení. V našvihaném programu Jakub Voráček dbá na odpočinek, takže interview proběhlo až včera večer po telefonu. Po odpoledním tréninku neměl tolik času, věnoval se regeneraci. „Je to hrozně důležité. Zápasy stojí hodně sil,“ tvrdí tahoun mužstva, jenž si v šesti zápasech připsal sedm bodů (3+4).
Atmosféra během šampionátu je úžasná. Jaký okamžik byl pro vás dosud nejemotivnější?
„Asi moment, kdy jsme dali gól na 5:4 se Švédskem. To si myslím, že mi asi nejvíce šel mráz po zádech z toho, jak to lidé prožívali. A byla tam i z naší strany hrozná radost. Celkově je neuvěřitelné, jak to hokejem žije. Na střídačce bývám klidný, abych se nenechával unášet, ale když lidi začnou skákat, je z toho fakt husina…“
Hodně vás těší, že vám fanoušci takhle věří?
„Stoprocentně. Při tom zápase se Švédskem byl další okamžik, který nás strašně moc nabudil. Když jsme dostali gól chvilinku před koncem, necelou minutu, tak lidi místo toho, aby se naštvali, byli smutní a začali odcházet, tak se postavili a začali zpívat: Kdo neskáče, není Čech. To v nás probudilo opravdové nadšení. A touhu se předvést, už jenom pro ně zápasy vyhrávat. A celkově tady udělat úspěch.“
Před turnajem jste mluvil, jak se těšíte, až do hlediště usednou vaši nejbližší, hlavně rodiče… I tohle je pro vás povzbuzující?
„Ano. Především pro naše je to takové zadostiučinění, protože obětovali velkou část života tomu, abych se jednou k něčemu takovému vůbec přiblížil. A teď to přišlo, navíc doma. Když mohou koukat v hledišti, jak vyhráváme zápasy, navíc s tím, že jsem v mužstvu i já, tak si myslím, že si to užívají.“
Ukápla už mamince slza dojetí?
„Nevím, já takhle daleko do ochozů nevidím. (usměje se) Ale myslím si, že jo. Když jsme poprvé vyhráli s Lotyši a hrála se hymna, tak bych se vsadil, že tam nějaká slza byla.“
Stihnete rodičům zamávat?
„Mám takový zvyk, že většinou koukám na tátu. A čekám, co na mě bude gestikulovat. Abych věděl, jak hraju. (usměje se) Protože on to hodně žere. Ale to není nic nového, celkově jsme hokejová rodina.“
A co to mávání? Zakynete rodičům třeba po gólu?
„Po gólu ani ne, ale spíš během rozcvičky, když mám trošku čas, se tam podívám. A zamávám. Během zápasu se ale maximálně soustředím. Takže to už ne.“
Užíváte si ten pocit, že zrovna vy jste kapitánem mužstva, jež je teď v Česku tak mimořádně sledované?
„To jo. Ale užíval bych si to stejně, i kdybych to céčko na dresu neměl. Pro mě se z hokejového hlediska nic nezměnilo. Užívám si to hodně, ale to dělá i dalších pětadvacet kluků v mužstvu. Takže to, že jsem kapitán, není vůbec důležité.“
Už se upínáte ke čtvrtečnímu čtvrtfinále?
„Máme ještě v úterý zápas se Švýcary, na který se musíme připravit. Takže koukáme zatím jenom na něj. Pak se uvidí. Soupeře si nemá cenu vybírat, to se nevyplácí. A nemá cenu koukat moc dopředu, teď máme před sebou Švýcary. A na tenhle duel se chystáme.“
Vnímáte, že jde výkon týmu postupně nahoru? Nebo vidíte i nedostatky, kterých má mužstvo zatím více?
„Je jasné, že děláme chyby. Obrana celého týmu není stoprocentní, ale hokej je hra chyb. Ty se stávají. Pro mě je ale důležité, že nepanikaříme. Ať je stav jakýkoliv i v zápasech, o nichž si každý myslí, že bychom je měli snadno vyhrávat, tak i když vedeme jenom o gól, tak jsme trpěliví. Nikdo na střídačce neblázní. Pořád jsme věděli, že my jsme ti, kdo má karty na rozdání. Což je hrozně důležité. I vzhledem k play off. Mít tu víru, že jsme schopní takhle hrát.“
Z mužstva sálá soudržnost. Cítíte to podobně?
„Určitě ano, parta je výborná. To je vidět i na střídačce při zápasech, žijeme spolu. I při trénincích. Prostě pořád. Děláme si ze sebe i dost srandu, což je také důležitý. Nikdo se neuráží. Nebo nikdo není škodolibý. Každý táhne za jeden provaz a je úplně jedno, kde kdo hrál během sezony, jak se mu dařilo. Jsme tady jako jeden tým a držíme při sobě.“
Dělá vám velkou radost, že jako největší ofenzivní hvězda naplňujete bodování očekávání a jste nejproduktivnějším hráčem týmu?
„Ale zase musím říct, že moje hra není až na takové úrovni. Ten poslední zápas s Němci už z osobního hlediska byl lepší, byl jsem hodně na puku, tvořil jsem. A na té úrovni bych se chtěl udržet. Abych si udržel tenhle svůj standard.“
Ale body děláte…
„Jenže ono je to ošemetné se dívat jenom na ně. Někdy se zápas člověku moc nepovede, ale nějak se přimotá ke dvěma nahrávkám. Jindy se vám daří, máte osm devět střel, ale nic tam nepadne. A lidi si myslí, že jste nehrál tak dobře… Body jsou tedy zrádné. Pro mě je důležitý, že tým vyhrává. To je to hlavní. Podívej, jak to bylo v Německu… Tam jsem v roce 2010 měl na konci jenom dvě asistence, gól žádný, ale vyhráli jsme titul. Takže i teď bych za to dal cokoliv.“
Už před turnajem jste mluvil o zlatém snu. Teď, když vidíte, jaká v zemi panuje euforie, vás to láká ještě víc?
„Určitě ano, jako tým pro to uděláme maximum! Když si vybavím, jaké to bylo právě v tom Německu, když se nám to povedlo, bylo to něco báječného. No a vyhrát doma, to by byl zážitek na celý život. Ten sen je obrovský!“
Nejste až překvapený, jak pro mužstvo bojuje i hvězdný útočník Jaromír Jágr?
„Od té doby, co jsem v nároďáku, tak vždycky to bylo o mužstvu. Džegra jsem poprvé pořádně potkal v roce 2010 v tom Německu a už tehdy se rval pro mužstvo. Jako ostatní. Každý je v tomto ohledu stejný. Ať je mladší, nebo starší. Každý se rve o výsledek. Džegr je legendou, přesto je na něm cítit, jak moc chce uspět. Ale to není jenom on, ale celý tým. A přesně takhle by se mělo vyhrávat. Že každý drží při sobě. V tom je naše síla.“
