Červenkova cesta: býval terčem zloby, teď je vzor. Ikony cení oddanost
Na ledě při dobrovolném tréninku české reprezentace při volném dni na MS 2024 náhradníci, kteří čekají na šanci. Plus trenéři. A chlapík v červené mikině, teplácích a černém kulichu. Jezdí nájezdy, pak piluje střelbu. Posílá puky pod horní tyčku. Prásk, prásk, prásk. To byly rány z dílny Romana Červenky. Kapitána, který proti Norům odehrál 200. zápas v reprezentaci. Klíčový lídr, duše mužstva. Kdysi proklínaný terč fanoušků. Podle spoluhráčů už teď legenda... Co o něm říkají ostatní? A proč je tak důležitý?
Je to detail, který ale o něm leccos naznačuje. Mohl mít volno, polehávat, vyrazit na procházku.
Ne. Hodil na sebe tepláky s mikinou a šel se sklouznout na led. Aby vyzkoušel brusle. Ale i z toho je patrné, jak 38letý útočník dýchá pro tým. Na konci dobrovolné přípravy dlouho pálil, puky mu přihrával jeho předchůdce v roli kapitána – Tomáš Plekanec.
„Hele, Pleky, teď ze středu, jo?“ poprosil ho, odkud má přihrávat. Na ledě zůstali jako poslední.
Byl to symbolický obrázek. Příběh útočníka, který byl dlouho terčem fanoušků. Zlosynem. Tím, kdo za všechno mohl, když přišel nějaký neúspěch. Bylo to vůči němu nefér, ale nezahořkl. A když přišel od jakýchkoliv reprezentačních trenérů, neřekl NE.
Kritika by přitom leckoho otrávila. Reprezentační desky by zaklapnul a po sezoně vyrážel na dovolenou. Ne, to není jeho případ.
„Možná je to fráze, ale já to beru tak, že reprezentace je pořád ta největší čest. V jakýmkoliv věku. A je jedno, co má člověk za sebou,“ vysvětluje Červenka, mistr světa z roku 2010. A potom dvakrát bronzový – v roce 2011 v Bratislavě a před dvěma lety ve Finsku.
Praha je pro něj jedenáctý šampionát v kariéře. „Volba kapitána je logická
