Žádný z trenérů nestrávil s Aloisem Hadamczikem na střídačkách víc času. Kamil Konečný jej coby asistent doprovázel v Třinci, ve Vítkovicích i ve Spartě, vybojovali sedm ligových medailí. „Lojza si vždycky šel svou cestou,“ říká Konečný. „Neříkám, že nezná slovo ústupek, ale není jich příliš. Proto může být pro někoho kontroverzní, protože si od nikoho nenechá našeptávat.“
Potkávali se jako protihráči na ledě, studenti v lavicích Fakulty tělesné výchovy a sportu i na extraligových střídačkách jako trenéři. Kamil Konečný v seriálu rozhovorů deníku Sport vzpomíná na trenérské začátky Aloise Hadamczik a. I na to, jaký byl student, jakou památku u sebe dlouho nosil coby vzpomínku na bratra Evžena a jak moc za poslední roky změnil svůj trenérský styl a vystupování.
Když se řekne Alois Hadamczik , co vás napadne jako první?
„Že se vcelku z neznámého člověka, který měl enormní zájem o hokej, stal až reprezentačním trenérem. A pak mě hned napadne ctižádostivost, pracovitost a svým způsobem i sebevědomí. Když si vytyčí nějaký cíl, tak za ním jde. A zpravidla ho i docílí.“
Proto se dostal až do reprezentace?
„Ano, tyhle vlastnosti jsou předpoklad. Na začátku trenérské kariéry asi neměl takový cíl, ale jeho vzorem byl vždycky bratr Evžen. Snažil se, nechci říct jej předehnat nebo dohnat, ale tak nějak se dostat na jeho úroveň. A to se mu nejen podařilo, ale z hlediska reprezentace se dostal ještě výš.“
Na druhou stranu Evžen Hadamczik vybojoval s Baníkem fotbalový titul...
„Dokonce dva tituly, proto říkám z hlediska reprezentace (usmívá se). Lojza bohužel zatím titul nikdy nevyhrál. Samozřejmě s výjimkou toho, že s Třincem postoupil z první ligy do extraligy.“
Štve jej to?
„Jak jej znám, tak určitě. Nevím, jestli vyloženě štve, ale rozhodně mrzí. Udělá všechno pro to, aby i tohle napravil.“
Hokejový talent nahrazoval vůlí
Oba pocházíte z opavského regionu, potkávali jste se už dřív, než na střídačce Třince v roce 1997?
„Blíže jsem jej poznal koncem osmdesátých let, kdy jsme spolu dělali Fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze. Dojížděli jsme společně vlakem, tři roky jsme se tam vídávali a potkávali. Tehdy už jsme oba trénovali, já Opavu a on Třinec, takže jsme se potkávali i jako trenéři. A ještě dřív jsme proti sobě vlastně i hráli – já v Karviné, on v Kopřivnici.“
Ano? Jaký byl Alois Hadamczik protihráč?
„Jako hráč byl urputný, zarputilý. Dá se říct, že talent nahrazoval silou a vůlí.“
Byl ostrý?
„No, ani bych neřekl, v té době se až tak ostře nehrálo. Ale využíval své hmotnosti, protože byl velký a silný. V lajně hráli s Karlem Suchánkem a Jardou Medlíkem, všichni metr devadesát a výš a sto kilo a výš. Takže to byla taková těžkotonážní lajna.“
A jaký byl Hadamczik student?
„Usilovný, to musím říct. Nebál se zeptat, na seminářích se hodně zapojoval do debat s vyučujícími, neměl se studiem problém. Šéfa nám dělal Pavel Wohl, to byl vynikající pedagog. A pan Kostka byl děkanem, přednášky a semináře měly úroveň. Pár let před námi dělal tuhle školu i bratr Evžen a to si pamatuju, jak Lojza vždycky říkal: ‚Nesmím Evženovi pokazit jméno, on byl vynikající student.‘ I tohle pro něj byla motivace, aby i ve škole zabral.“
Temperament, co nechce prohrávat
Na střídačce jste se potkali v roce 1997 v Třinci, jak na to vzpomínáte?
„Tím, že byl Lojza cílevědomý, tak byl hodně temperamentní. Vidíte, to je další vlastnost, kterou jsem na začátku nevzpomněl. Nechce prohrávat. Nikdy. Byl temperamentní a ne vždycky to bylo pro dobro věci.“
Jak se to projevovalo?
„Na hráče, i na rozhodčí, dokázal zařvat. V některých situacích reagoval podrážděně. Ale musím říct, že v klubech, kde jsme spolu byli, jej měli hráči rádi. Protože pro ně dovedl připravit, nebo zajistit vynikající podmínky. Aby se mohli naplno věnovat hokeji. Pochopitelně se vždycky najde pár jedinců, kteří měli výhrady, ale ty má každý trenér v každém mužstvu. Celkově s hráči vycházel vždycky dobře. Hlavně, nechci říct vyloženě s hvězdama, ale s klíčovými hráči, kteří pomáhali tým dirigovat.“
Takže dokáže vytvořit pro hráče komfort?
„Nejen, že to uměl, ale na to vyloženě dbal. Tohle je jedna z jeho priorit.“
Dal si poradit, pokud jste měli na věci různý názor?
„My měli na hodně věcí jiný názor. Nebylo jednoduché jej zlomit, pokud si za něčím stál. Ale že by nebyl ochoten diskutovat, nebo se o věcech bavit, to ne. Dal si poradit. Nebylo to vždycky tak, že by hned řekl, ano máš pravdu, uděláme to takhle, ale byl diskuzi přístupný.“
A pokud si něco vezme do hlavy? Dá se přesvědčit o opaku?
„To nejde, to už by ani nebyl on.“ (usmívá se)
Je tedy důležité vědět, kdy a jak oponovat?
„Ideální oponent je ten, který oponuje tím způsobem, že pak má trenér pocit, že na to přišel sám (směje se) Takhle by to mělo i vypadat. Je velice podstatná forma, jak s člověkem, který nese hlavní zodpovědnost, mluvíte. A v jaké situaci s ním mluvíte. To za roky poznáte, kdy, o čem a jak.“
Kdy na Hadamczik a nebylo radno vůbec mluvit?
„Když měl nějaké osobní problémy. Myslím velké, ne že má někdo rýmu. Rodina je pro něj svatá, i v tom je cítit odkaz bratra Evžena.“
S Barinkou ukázal odvahu
Říkáte rodina – jak jste vy osobně nahlížel na nominaci Michala Barinky , který je zetěm Aloise Hadamczik a?
„Podívejte, já byl v Pardubicích na EHT a viděl jsem všechna utkání v Soči. A Michal byl nejlepší bek na obou turnajích. Z tohoto hlediska se Lojzovi nedivím. Ale musím říct, že já bych na tohle asi neměl. Měl jsem syna v týmu, brankáře. A stejně jsem si radši vzal na hostování jednoho gólmana z Vítkovic. Dá se říct, že já bych na tohle odvahu neměl a nevzal bych jej. Ne kvůli výkonu, protože Michal v týmu, to rozhodně žádná minela není. Ale měl bych strach z reakcí, jaké se strhnou. A že se také strhly. V tomhle Lojza ukázal odvahu, když do toho i tak šel.“
I proto budí mezi fanoušky emoce?
„On si vždycky šel svou cestou. Neříkám, že nezná slovo ústupek, ale není jich příliš. Proto může být pro někoho kontroverzní, protože si od nikoho nenechá našeptávat. Často slyším, že v životě nic nehrál, že nebyl jako hráč v NHL, v reprezentaci. Ale kolik hráčů prošlo NHL, zkusili trénovat a nešlo jim to. Protože se ukázalo, že to je pro ně hodně práce, hodně jiné práce. A Lojza je úspěšný trenér, plusy u něj jednoznačně převažují. Jen se třeba podívejte, kolik mladých hráčů uvedl na mezinárodní scénu, toho se taky nikdy nebál.“
Mívá i nějaké trenérské rituály?
„Dlouho na tréninky nosil Evženovu píšťalku, ta už byla úplně okousaná. A dřív jsme v lize mívali štace, že jsme si před zápasem dali v rámci rituálu malého panáčka. Šťopečku slivovice, kterou vozili maséři. To nebyla ani malá půlka, byl to vyloženě rituál.“
Máte pocit, že se Alois Hadamczik za roky na střídačce změnil?
„Jo, jo. Je rozvážnější a samozřejmě zkušenější. Přece jenom se zklidnil. I když do zákulisí už nevidím, ale jak jej vídám teď na střídačkách a porovnám to s našimi začátky, tak to je velký posun. Není až tak autoritativní v přístupu k hráčům. Je prostě rozvážnější.“
Takže se svého prvního titulu dočká s českým týmem v Soči?
„Tak to by bylo výborné! Všem bych to přál, i když to bude strašně těžký úkol.“
