Kouč Kučera: Litvínov jsem uvítal

Na úpatí Krušných hor je slunečný den, litvínovští borci mají za sebou další z dílů nekonečné letní přípravy, tentokrát cyklistický výjezd. „Nahoře je krásně,“ líčí Kučera. „Pamatuju si, že dřív tady místo stromů trčely jen pahýly. Teď je tam zásluhou nové výsadby všechno zelené, nestačil jsem se divit, jak moc se to za posledních dvacet let změnilo.“

V příjemném prostředí jste už zapomněl na zklamání z Nitry, kde jste předčasně skončil?
„Nechci se k tomu moc vracet. Už během sezony museli kvůli finančním problémům odejít nejdražší hráči. Dohodli jsme se, že skončím také. Současnému vedení to ale nevyčítám, do nepříjemné situace se nedostalo vlastní vinou. Prostě se to stalo, už je to za mnou.“

První trenérské angažmá v zahraničí jste si ale asi představoval trochu jinak, ne?
„I tak to pro mě byla velká zkušenost, poznal jsem jiné prostředí, lidi. Do mužstva se museli zabudovat mladíci, dohrávali jsme s druhým nejmladším týmem po slovenské dvacítce. Byli jsme rádi, že jsme se vyhnuli baráži. Pokud se ale mužstvo podaří udržet pohromadě, má do budoucna náskok, protože kromě ekonomicky silné trojice Slovan, Košice a Skalica budou i ostatní muset jít podobnou cestou úspor.“

Hodně jste zvažoval litvínovskou nabídku?
„Robert Reichel s Jirkou Šlégrem mi zavolali, jestli něco mám. Říkal jsem, že ne. Po týdnu se mi Alby (Reichel) ozval, jestli bych to vzal. Byl jsem rád, že taková nabídka přišla, rozhodování bylo jednoduché. S rodinou jsme chtěli zpátky už kvůli dětem. Dcera končila devítiletku, zůstala ve škole doma, na Slovensko jen dojížděla, nebylo to pro ni jednoduché. Kluk chodil do šesté třídy v Nitře, hrál tam i hokej.“

Jak zvládal slovenštinu?
(směje se) „Mluvit se naučil rychle, horší to bylo s písemným projevem. Ve škole museli při slovenštině a dějepisu, který se od českého také liší, přimhouřit oko. Jinak to s mladší dcerkou, která chodila teprve do školky, zvládli v novém prostředí dobře.“

Vraťme se k vaší osobě. Neváhal jste ani nad tím, že vám bylo nabídnuto „jen“ místo asistenta?
„Tak to vůbec neberu, tak to prostě je. Je to stejně kolektivní práce. Každá zkušenost je dobrá, je užitečné projít více klubů, člověk si aspoň udělá obrázek, jak to kde funguje.“

Trenér Hübl si pochvaloval, že máte společný pohled na hokej. To je pro spolupráci jistě důležité.
„Po vzájemném zápase jsme vždycky prohodili pár vět, byli jsme v kontaktu. Máme podobnou hokejovou filozofi i, myslím, že v tom nebude žádný problém.“

Nezamrzelo vás ale přece jen, že se s nabídkou práce neozvala domovská Plzeň?
„Věděl jsem, že klub má ekonomické problémy, mluvil jsem o tom s Martinem Strakou. Říkal, že sám neví, jak to dopadne. Nechal jsem tomu volný průběh, nedá se nic plánovat.“

Klub je po finanční injekci ze strany města z nejhoršího venku. Jak jste vnímal, že extraliga v Plzni byla ohrožena?
„Samozřejmě jsem rád, že špičkový hokej v Plzni zůstane. Stejně jako Litvínov nebo Kladno to je tradiční hokejová bašta. Byla by škoda, kdyby takové kluby skončily.“

Zajímal jste se, jak je na tom po ekonomické stránce Litvínov?
„Při rozhodování ani ne, až potom jsem se o tom informoval u Roberta (Reichla). Říkal mi, že nechtějí jít do nějakých astronomických částek, do dluhů. S tím souhlasím, je to lepší než někomu slibovat hory doly a potom to nesplnit. Klub je finančně zajištěný, to je hlavní. Líbí se mi, že tady jsou převážně vlastní odchovanci nebo hráči z regionu. Myslím, že tak tomu bude všude. Kluby pod tíhou ekonomické situace budou muset stavět na vlastních hráčích. Hokej je byznys jako každý jiný.“

Pořád je to ale zároveň sport. Nebudou si vás kamarádi před utkáním Litvínova s Plzní dobírat?
„Před zápasem určitě něco proběhne, ale myslím, že to bude v pohodě. Všichni chápou, že se musí jít tam, kde je zrovna práce. Migrace hráčů i trenérů je už naprosto běžná. To platí nejen v hokeji.“