Na jaře vychytal titul Karlovým Varům, v září zase národnímu týmu vítězství na domácím turnaji. Jenže v lize od té doby nedostal za zápas méně jak tři góly. Lukáš Mensator není ve formě. „Ale nevěřím, že jsem ze dne na den zapomněl chytat. Musí se to obrátit k lepšímu,“ nepropadá panice.
Čtěte iSport.cz v Googlu přednostně
Nastavte si iSport.cz jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Přesto, přiznejte, zamával s vámi ten náhlý propad?
„Nebudu tvrdit, že to se mnou nic nedělá. O to víc, když to slyšíte každý den. Přece jenom, Vary nejsou největší město, udělali jsme si tu všichni nějaké jméno, a teď lidi zajímá, co s námi je… Pro mě samotného je to zvláštní paradox. Dřív, když se mi dařilo v lize, v nároďáku to vypadalo, že mi není dáno. A teď, zákon schválnosti, se mi povedl nároďák a když za pár sní začala liga, najednou jsem dostával spoustu branek.“
Neměl jste po skvělém představení v reprezentaci v podvědomí, že už všechno půjde samo?
„Vůbec ne. Já se tehdy cítil snad nejlíp, co kdy na ledě pamatuju. Na tréninkách i v zápasech, v nové hale se mi hned od začátku hrálo skvěle. V přípravě i s nároďákem jsme tu všechno vyhráli. Jenže od té doby ani jednou…“
Sebeuspokojení tedy nehrozilo?
„Vůbec ne. Zrovna nedávno jsem četl rozhovor s Barborou Špotákovou, která říkala, že čím lépe se cítíte, tím víc to pak není ono. Něco na tom bude. Někdy loni jsem třeba přijel do Znojma s horečkami, nebylo mi dobře a dostal jsem jen jeden gól. Přitom v takových zápasech vám přijde, že to není ono, kdežto teď jsem se cítil parádně a to jsem dostával tři, čtyři góly.“
A ještě pořád se cítíte výborně?
(rozesměje se) „Teď už to tak slavné není. Tak by to už snad mohlo přijít…“
Patříte k těm, kteří přijdou domů a stále se jim honí v hlavě uplynulý zápas?
„To ne, doma moc hokej neřešíme. Snažím se tím manželku nezatěžovat, s prckem přece jen máme jiné starosti a radosti. Nemůžu ale říct, že na hokej vůbec nemyslím. Zvlášť teď. Mrzí mě hodně, že to není ono. Snažím se každým dnem pracovat na tom, aby se to co nejdřív zlepšilo.“
„Vůbec ne. Teď si jen chodím lehnout do jiného pokoje, než spí malý, abych byl líp odpočatý. I když třeba během nároďáku jsem to nedělal, budil jsem se s ním dvakrát, třikrát za noc, a ty zápasy se mi povedly… (usmívá se) Teď už se ale snažím dělat opravdu všechno, abych si pak nemusel vyčítat, že jsem něco podcenil. I když se taky říká, že když to nejde, člověk se pak rýpe ve věcech, ve kterých to není.“
Když se v minulých týdnech dařilo týmu s Lukášem Sáblíkem v brance, jak jste to vnímal?
„V tu dobu jsem se snažil vcítit do Lukášovy role. Jsme tu spolu tři roky a nikdy mezi námi nebyl žádný problém. Přitom v minulé sezoně jsem odchytal devětačtyřicet zápasů z padesáti dvou možných, k tomu celé play off, a Sáblo to bral úplně v klidu. Každý den se mě snažil podporovat a do kabiny vnášel dobrou náladu. Není totiž dobře, když druhý gólman dává najevo nevraživost. Proto jsem se i teď já jemu snažil pomáhat a nedělat zle.“
Vy byste byl schopný nevraživosti?
„Nejde o to, že bych někde něco vykládal. Mnohdy stačí jen aby na vás bylo vidět, jak vám všechno vadí, jste nafouklý a s nikým se nebavíte. Já jsem se snažil toho vyvarovat a být součástí týmu. A měl jsem opravdu upřímnou radost, když jsme s Lukášem v brance začali vyhrávat… Navíc, když jsem teď nechytal, mělo to i svoje pozitiva. Zase jsem si po dlouhé době pořádně zahrál fotbálek na rozcvičce. (usmívá se) Když jsem v lize začínal, s klukama jsem pravidelně chodil, ale v poslední době už toho na mě bylo docela hodně. Navíc když se tam to tempo často docela zvrhne.“ (další úsměv)
„Samozřejmě, každý brankář chce chytat co nejvíc. I když někdo třeba tvrdí něco jiného, je to tak. Kvůli tomu hokej hrajete. Ne, abyste vysedával na střídačce.“
Očekáváte teď pozvánku na listopadový turnaj národního týmu?
„Byl bych moc rád, kdybych jel, ale jsem realista. Tři týdny jsem nechytal a výsledky zatím prostě nejsou nic extra. Upřímně, když se podívám po lize, jak chytá spousta výborných, mladých gólmanů, byl bych hodně překvapený, kdybych pozvánku dostal.“
