Krejčí: Od Pasty se učím i já. Jak ho změnil Třinec? A kdo jak pomohl?
Slyšel jsem Davida Krejčího trpělivě odpovídat hroznu nedočkavých novinářů. Viděl jsem, jak soustředěně po dvacet minut pózuje fotografovi a bez mrknutí oka plní jeho nejztřeštěnější požadavky. Vnímal jsem z něj vyzařující profesionalitu a respekt k práci druhého. Nikdy jsem ho neviděl jako hráče v hokejové kabině, ale z jeho klidného projevu sálala tichá síla. Chtěl jsem se toho nesmírně skromného Čecha, který ve svém oboru patří mezi nejlepší na světě, ptát na něco jiného než tisíce lidí přede mnou: na jeho sny a hvězdy na jeho cestě. Z jeho hlasu i po sedmnácti letech v zámoří hladila sladká a měkká moravština. Přečtěte si celý rozhovor, který vedl házenkářský trenér Michal Barda pro magazín Coach.
Davide, chtěl bych se vrátit na úplný začátek, když jste začal hrát hokej. Vzpomenete si na své úplně první hokejové sny?
„Na ty úplně první asi ne. Spíše si pamatuji, když už jsem hokej hrál a v nároďáku byla generace, která třikrát po sobě vyhrála mistrovství světa. To bylo prostě to jediné, co jsem chtěl: hrát a dostat se na mistrovství světa. Já jsem ani nesnil o tom to vyhrát, já snil o tom se tam dostat, protože jsem věděl, že když tam budu, automaticky vyhraju. Protože Češi tenkrát zrovna vyhrávali pořád, říkal jsem si, že když se tam dostanu, tak budu na Staromáku a budu slavit s fanoušky. To jsem chtěl už odmala vždycky zažít.“
To bylo tedy na základce?
„To bylo někdy okolo Nagana, v roce 1998 a v letech po něm. Ty zlaté časy mi prostě zůstaly v paměti.“
Vzpomenete si, co vás v té době hnalo dopředu, po čem jste toužil?
„V té době to bylo právě Nagano. Bylo to okolo páté třídy, dívali jsme se na utkání i ve škole. Chodil jsem se dívat na hokej do Olomouce a chtěl jsem být hokejistou. Opravdu v tom strašně pomohly ty zlaté hokejové časy v reprezentaci. Chtěl jsem se tam prostě dostat. Samozřejmě, NHL byla ještě o kousek dál, o tom jsem ale snil i nesnil. To byl sen, o kterém jsem si spíš myslel, že se mi nikdy nesplní. Ale strašně mě hnala dopředu reprezentace.“
Skočme tedy k NHL blíž: o čem jste snil, když vám bylo dvacet?
„V osmnácti letech jsem byl draftován, pak už to bylo jiné. Když jsem byl v dorostu a pak v juniorce, NHL už byla blíž. Ne že by to byla realita, ale draft už realita byl a s ním i možnost, že bych se do něj mohl dostat a zkusit to do juniorky do Kanady. Ve dvaceti se mi pak podařilo odehrát v NHL první zápas, pak už se to na sebe nějak nabalovalo.“
Tak úplně snadné to ale asi přece jen nebylo?
„Když jsem vyšel v Kanadě z juniorky a byl první rok na farmě, měl jsem tam docela dobrou pozici. Dařilo se mi a už jsem věděl, že jakmile v prvním týmu přijde zranění nebo něco jiného, že budu jeden z prvních. To se i podařilo, ale když jsem se tam dostal, hned mi to otevřelo oči. Říká se, že dostat se do NHL není až tak těžké, ale nejtěžší je se tam udržet. To jsem poznal sám, protože mě hned zase poslali dolů a musel jsem makat, abych se dostal zpět. Myslím, že to bylo třikrát nebo čtyřikrát, kdy mě vytáhli a pak zase vrátili zpátky.“
Jít v osmnácti letech sám do zámoří muselo být samo o sobě dost tvrdé, ne?
„Šel jsem do kanadské juniorky v osmnácti po draftu, na dva roky. Měl jsem kliku, že tam byl ještě Péťa Pohl, takže jsme byli spolu. Jsme stejně staří, byli jsme spolu v repre v šestnáctkách, sedmnáctkách a osmnáctkách, znali jsme se docela dobře. Byl to už jeho druhý rok, šel do Kanady o rok dřív, což tehdy ještě nebylo tak docela známé.
