Kvůli cestám za lékařskými kapacitami obletěl svět. Jiří Hudler (38) podnikl fůru návštěv expertů, kteří vědí či aspoň tuší, co dělat, když mozek dostává na frak. Bývalý vynikající útočník v druhém díle rozhovoru pro iSport Premium vykládá i o tom, jaké to je, když mu není úplně fajn. Ale věří, že bude líp. „Nepochybuju o tom, jsem zvyklý bojovat,“ říká. Vedle zdraví probral svůj oblíbený Vsetín, lobbování v případě Dudova nedotaženého přestupu (třeba až u Jaromíra Jágra) či má pro vedení hokeje návrh na nového šéfa...
Život v metropoli mixuje vyjížďkami do Velkých Karlovic u hranic se Slovenskem, kde dostavuje letní sídlo. Odtud je to už jen pár kilometrů do Vsetína. Do srdeční stanice v životě Jiřího Hudlera, někdejšího reprezentanta a vítěze Stanley Cupu. Návštěva ikonického Lapače je pro něj svátkem a doslova životní nutností. „Miluju to tam,“ neskrývá. Třeba tu jednou pracovně zakotví.
Kariéru vám před pěti roky ukončily neustávající trable s hlavou. O detailech jste nikdy nehovořil. Co přesně vás odtáhlo od hokeje?
„Následky jednoho hitu proti Arizoně, kde jsem hrál s Floridou. Věděl jsem hned, že je něco špatně. Tam to celé začalo. Ale diagnózy jsem se dočkal až mnohem později. Nešlo jen o to, že jsem musel skončit s hokejem, horší bylo, jak se mi zdravotní problémy přelily do normálního života.“
Spouštěčem potíží byl jeden úder, anebo se střety s protihráči nakupily, až hlava řekla dost?
„Začalo to tím hitem. Na mantinel mě přišpendlil jejich dvoumetrový obránce. Takové střety zrovna nepotřebujete. Věřil jsem, že to vyřeší pauza, po sezoně jsem podepsal Dallasu, těšil se na novou štaci. S tím, že v létě pořádně potrénuju a bude to dobrý. Ale nebylo.“
Projevy otřesu mozku bývají různé, jak tomu bylo u vás?
„O tom bych se nerad bavil, ty potíže se mě drží dodnes. Má jít o postkomoční syndrom. Věřte, že o tom se nikomu nemluví dobře. A kdo se tomu diví, tomu to nevysvětlíte. Mám dobré dny, mám i horší dny. Ty horší bych nepřál ani svému největšímu nepříteli. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Je to pět let a pořád se s tím potýkám. Ale já věřím, že jednou bude líp. Nepochybuju o tom, jsem zvyklý bojovat.“
Kdysi mi Aleš Hemský vyprávěl o depresích vzniklých z otřesů mozku. Strašné, říkal.
„Aleš mi hrozně pomohl, představil mi v Dallasu doktora, který mě dostal z nejhorších stavů. Aleš ví, o čem mluví. Tímhle si prošla spousta hokejistů, obrovské množství hráčů amerického fotbalu. Nejhůř se cítíte vůči rodině. Mám tři krásné děti, bezva manželku, jenže někdy mám pocit, že se má paní stará o čtyři děti. Popravdě, od toho nárazu jsem nezažil jeden celý den, o kterém bych mohl říci, že byl perfektní. Je to pořád jako na houpačce. Otravuje mi to život. A nejenom mně.“
Co říkají doktoři?
„Navštívil jsem mnoho odborníků po celém světě. Až právě doktor v Dallasu mi na speciálním přístroji identifikoval nějaký nález, vícero změn v mozku po nárazu v Arizoně.“
Jak s tím jde bojovat?
„Musíte se s tím naučit pracovat, tak mi to řekli i doktoři. Jednoho dne budu v pohodě. Hlavně směrem k rodině. To je pro mě zásadní.“
Můžete sportovat?
„Zatím ne.“
Vůbec?
„Procházky, maximálně golf. S Vorasem, Ondrou Pavelcem, Pepou Kalíkem a naším ´dědečkem´ Pavlem Maršounem. Nesmím tělo dostat do větší intenzity. Nedávno jsem byl u doktora v Torontu, zakázal mi prakticky všechno. Strašně mě mrzí, že nemůžu ukázat dětem, jak se má dělat sport. Můj Pepe je blázen do hokeje. Hraje fotbal za Bohemku, pinká tenis, ale nejvíc žere hokej, přitom mě nikdy neviděl hrát. Má jasný kariérní cíl: hrát za Vsetín. Dokola mu pouštím hokejovou hymnu Vsetína. Lidi se mě ptají, jestli taky bude hrát hokej. Doufám, že ne, odpovídám jim. Proč? Protože nechci,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
