Hudler o českém hokeji: Cizinec by nám otevřel oči. Vím, kdo by byl ideál
Záviděníhodnou kariéru ukončil před pěti roky, stáhl se do ústraní. Nebojte, Jiří Hudler žije. V rozbouřené době plné nelichotivých výsledků a špatných nálad v českém hokeji se o něm s deníkem Sport pobavil. Přinášíme první díl rozhovoru, v němž osmatřicetiletý bývalý renomovaný útočník odkrývá své názory. „Zdůrazňuju, že mluvím jako fanoušek našeho hokeje. To aby se někdo nedomníval, že mám nějaké skryté ambice,“ připomíná šampion Stanley Cupu.
Po boku největších hvězd snídal, obědval a večeřel hokej. Nechal se vést slovutnými kouči. Když Jiří Hudler porovnává stav hokeje ve světě a u nás doma, nešetří kritikou. Ale ani možnostmi, jak celé odvětví uzdravit. „Neumíme si věci vyříkat napřímo jako správní chlapi, radši se za rohem pomluvíme. Řešíme blbosti, ne důležité věci,“ tvrdí obyvatel pražského Žižkova.
Co vám řekla olympiáda o českém hokeji?
„Musím se ještě vrátit na předchozí akci Euro Hockey Tour do Moskvy. Nepamatuju v minulosti horší výkon nároďáku. V novinách se to pak dost kritizovalo, řešilo se odvolání Filipa Pešána, kritika směřovala především k němu. Já viděl největší problém na ledě. Nenahráli jsme si na dva metry, byli jsme kožení, hráli bez nápadu a myšlenky. Pro mě obrovský vykřičník před olympiádou. Říkal jsem si, že s tímhle do Pekingu nemusíme jezdit. Určitá měřítka splnili jen Honza Kovář a Milan Gulaš. Dali pár gólů. Vyjde nominace a Guli tam není. Napadlo mě, co se muselo stát za pár týdnů, že hráč z první pětky, vlastně jediný borec schopný dát gól, vypadne mimo tým. Proč najednou nemůže být jeho součástí? Že by za měsíc ztratil formu? Nesmysl.“
Gulaš měl mít v Moskvě s Pešánem výměnu názorů ohledně bránění. Asi to kouč na Hrách nechtěl opakovat.
„Evidentně tam muselo být něco jiného než sportovní věc. Já zažil na vlastní kůži nominace na velké turnaje, dvakrát mě olympiáda minula. Beru, že každý kouč má svoje koně. Tak to bylo, je a bude. Jiná věc je, zda si můžeme dovolit vynechat hráče, jednoho z mála, který dokáže skórovat. Navíc rafana. A praváka. V Pekingu se hrálo na malém hřišti, o to víc by jeho herní naturel vynikl. Moc to nechápu. To samé Filip Chlapík. Ve Spartě dominantní, číslo jedna. Čtyřiadvacetiletý hráč, plný síly, umí vystřelit, nahrát, udrží se na puku, nezahazuje je. Hokej vidí. Byl v Kanadě, je odolný. Taky nejel. Nepochopitelné. Takové ty řeči, že nezapadal do mozaiky…“ (mávne rukou)
Souhlasíte, že českému týmu pro Peking už na papíře chyběla energie?
„Jednoznačně. Jsme sami proti sobě. Sami si to ztěžujeme. V mých očích si zasloužil místo v sestavě i Matěj Blümel. Živý a šikovný hráč. Jasně, za Pardubice skóruje z každé páté, šesté šance, potřebuje klid do koncovky. Ale je to dravec, nositel energie. Chyběl mi tam. On pak sice cestoval jako náhradník, v médiích líčil, že je rád i za tuto roli. Bohužel, tohle uvažování je špatně. Je to klišé a zbytečná pokora.“
Měl hlásit, že je naštvaný, že nepatří do základu?
„Třeba je Matěj hodnej kluk a takhle to cítí, já bych byl v jeho kůži naštvanej. Protože bych chtěl hrát. Hráč přece nemůže být spokojený, že nehraje. To je hrozná pozice. Mě by deptala. Pokud máte v sobě lásku k hokeji, musíte chtít být na ledě. Já tuhle pokoru nemám moc rád. V ničem vám nepomůže. V rozvoji kariéry určitě ne. Vzpomeňte si na Jakuba Vránu, když přijel loni na šampionát do Rigy. Prohlásil, že jede vyhrát zlato. A místo toho, aby ho ostatní podpořili a naladili se s ním na jednu vlnu, trenér řešil, že takové výroky mančaft akorát dostávají pod zbytečný tlak.“
To vychází z toho, kam český hokej dokráčel. Nevěří si.
„Já mám Kubu Vránu jako hokejistu hrozně rád, vím, co umí. Fantastický střelec, schopný vyhrávat zápasy. Už jeho první účast na mistrovství světa v Bratislavě byla blamáž. Pochopte, Vránič je hokejista, kterého si k sobě do klubu vybral Steve Yzerman. To už je snad záruka, že něco umíte, ne?“
Těžko říkat, že ne.
„Místo toho naši slovutní experti spekulují, proč musel odejít z Washingtonu, přitom o tom vědí kulový. Tenhle svět v NHL skutečně dobře znají jen ti, co v ní dlouho působili. Džegr, Petr Nedvěd, Radim Vrbata, Martin Erat a jim podobní. Speciálně Steve Yzerman ví o hokeji víc než půlka NHL. My Vránu přivezeme na mistrovství, ústy trenéra ho nazýváme v kabině jiným jménem, on dá dva góly Švédům a pak naši hokejoví odborníci povědí, že se nevrací. A dostane místo na tribuně.“
Tvrdé. Není to ale i tak, že hráči v NHL víc poslouchají a v nároďáku očekávají volnost?
„Absolutně ne. Když už vám přijede hráč z NHL na nároďák po dlouhé a náročné sezoně, udělá
