Na nedávném světovém šampionátu v Dauhá to pro českou atletiku neskončilo žádnou velkou parádou. Ale světlo do budoucna existuje. Mezi osobnostmi dorůstající generace jsou pořádně vidět dva bratři, které na první pohled těžko rozeznáte. Dvojčata Michal a Jakub Forejtovi už v devatenácti letech narostla skoro do dvou metrů a před vstupem do dospělé atletiky letos přivezla medaile z mistrovství Evropy juniorů ve švédském Boras – Michal stříbro, Jakub bronz. „Od začátku jsem věděla, že v nich něco je,“ říká v trojrozhovoru jejich trenérka a kladivářská olympionička z Atén Lucie Plašilová. Kdysi jí ale chvíli trvalo, než zjistila, že jsou tihle kluci dva.
Začalo to Františkem Jandou-Sukem, vynálezcem otočky. Dlouhá a úspěšná historie českého disku představila olympijského šampiona Ludvíka Daňka, světovou rekordmanku Zdeňku Šilhavou, helsinské hrdiny Imricha Bugára s Gejzou Valentem, ještě před pár lety olympijskou medailistku Věru Cechlovou či Libora Malinu. Dějiny jsou to slavné, můžou být tíživé. Ale Michal a Jakub Forejtovi jsou na to dva. A v krátkém tričku je už spolehlivě rozeznáte. „Jakub je tetovaný,“ směje se Michal.
Jakube, pochlubte se…
Jakub:„Je to viking a vikinská loď. To je letos ze Švédska. A lev a Afrika. To je Nairobi, tam jsem byl na mistrovství světa dorostu.“
Michal (s úsměvem): „To je asi největší rozeznávací znamení. Do té doby toho moc nebylo…“
A vy zatím nic?
Michal: „Já nic… Lidi se ptají, jestli něco plánuju. Teď mě nic extra nenapadá. Ale když mě něco napadne, tak proč ne.“
Ještě si všímám, že Michal je trošičku zarostlý…
Jakub: „Já jsem oholenej. Vousy nám nerostou, jsme ještě moc mladí…“ (smích)
Trenérko, vy oba rozeznáváte?
Plašilová: „Nepletu si je.“
A na závodech nejsou někdy rozhodčí zmatení?
Jakub: „Třeba v Boras byla taková komická chvíle. Večer před závodem jsem si dělal srandu, že nás nepoznají, že to bude zvláštní. Sice jsme měli na čísle J. Forejt a M. Forejt, ale ne vždycky to tak je. Na některých akcích jsme měli jenom Forejt, takže se to pak dopisovalo propiskou. Ve Švédsku jsme se s Michalem ve svolavatelně bavili, jak nás poznají. A najednou přišla slovenská rozhodčí a říká: Ty jsi teda opravdu Michal, jo? Hned se ujišťovala. Ze začátku, když jsme nebyli tak v povědomí lidí, tak nás skoro nikdo neznal. Někteří se divili.“
Jak jste se dostali k atletice?
Jakub: „Mě přivedl kamarád, s kterým jsme se scházeli ve Lhotě, kde bydlíme. Dělali jsme různé sporty, v tu chvíli, myslím, florbal.“
Florbal? S takovými figurami?
Plašilová: „Byli strašně hubení… Měli o pětatřicet kilo míň, než mají teď. Je to tak pět let zpátky.“
Michal: „S atletikou jsme začali v červenci 2014. Jak jsme rychle vyrostli, tak jsme nestihli nabrat. V červenci jsme se byli s kamarádem poprvé podívat na atletice. Hned se nám to zalíbilo, byli tady super lidi. Ale v srpnu jsme měli zaplacené fl orbalové soustředění. Máma řekla: Tam prostě pojedete! Takže jsme tam jeli, ale říkali jsme: Hele, my jsme tady naposled. Už jsme házeli oštěpem a hrozně nás to bavilo.“
Jakub: „Náš první trenér nás vedl, aby nás to bavilo, takže jsme to nehrotili. Na nějaký vrcholový sport jsme vůbec nepomýšleli. Jenom jsme na tréninky chodili rádi, užívali jsme si to. Ještě na začátku roku 2015 jsem nevěděl, jakou disciplínu budu dělat vrcholově.“
I když jste byli hubeňouři, tak jste hned zamířili k vrhům?
Jakub: „Jo, kamarád nám říkal, že jsme vysocí a máme docela dlouhé nohy a ruce, takže bychom se na vrhy hodili.“
Michal: „A hlavně jsme v každém sportu byli líní běhat…“ (smích)
Trenérko, jak na vás kluci poprvé zapůsobili?
Plašilová: „Možná to bude znít srandovně, ale já jsem je první rok, co sem začali docházet, nikdy neviděla současně. Takže jsem vůbec nevěděla, že jsou dva. Šli jsme na trénink, pozdravil mě jeden, šli jsme z tréninku a pozdravil mě druhý. A já jsem si myslela, že mě pořád zdraví ten jeden.“ (smích)
Že je to prostě dobře vychovaný kluk…
Plašilová: „To byly takové ty začátky. Myslím, že to tak dva, tři měsíce trvalo. Pak jsem je viděla současně a zjistila jsem, že jsou vlastně dvojčata. Občas jsme se setkali v kruhu, postupně jsme se začali sbližovat. Musím říct, že už v patnácti byli strašně komunikativní. Ptali se, povídali. Vždycky pozdravili, byli strašně slušně vychovaní. Znáte to, když potkáte puberťáky... Ale oni s pokorou…“
O disku bylo jasno hned?
Plašilová: „Když skončili v žákovské kategorii, tak mě oslovili, jestli by se mnou nemohli začít trénovat. Byla to docela rychlá domluva. Michal měl jasno hned, že chce dělat disk, doplňkově kouli. Kuba přišel s tím, že neví, jestli kladivo, nebo disk. Ale učit dvoumetrového kluka kladivo… Vždycky jsem ho viděla jako diskaře. Když jsem si je v těch patnácti brala, tak jsem nikdy nepřemýšlela o tom, že budeme dobývat medaile. S tím do toho trenér nejde. Ale věděla jsem od začátku, že v nich něco je.“
Oba narostli ke dvěma metrům, jsou to pro diskaře ideální parametry?
Plašilová: „U diskaře jsou dva metry dobré. Menší to víc ženou do rychlosti, ale mají menší páky. Dva metry jsou ideální výška. I rozpětí paží je důležité.“
A oba kluci ho mají 208 centimetrů…
Jakub: „Málokdo má rozpětí paží o tolik víc, než měří, to je pro nás dobré. Bugár měl taky skoro dva metry. Když ho teď vidíme, je podobně vysoký jako my.“
Jak se s mistrem světa z Helsinek 1983 znáte?
Michal: „Vloni jsem byl na Memoriálu Ludvíka Daňka. On přišel: Ahoj, Michale! Dobrý den! Vy mě znáte? (smích) To bylo fajn. Taková světová ikona… Vlastně až letos jsme se začali víc potkávat a poznali jsme se.“
Jakub: „Já to beru tak, že je příjemné, že na nás takováhle legenda kouká. Na Praze Academice jsme se začali bavit poprvé naživo. Říkal, že se mu to líbilo. I s trenérkou se bavil, byl fakt fajn.“
Grilovačka? Pět kilo masa do pěti lidí
Pro vás oba byl letos vrcholem sezony juniorský evropský šampionát, z něhož si Michal přivezl stříbro a Jakub bronz. Jak na závody ve švédském Boras vzpomínáte?
Michal: „Poslední juniorský šampionát je hodně důležitý. Je to přechodný šampionát, který naznačí, jestli se tím člověk může začít živit. My jsme věděli, že když medaili uděláme, nebo dopadneme třeba do pětky, tak budeme mít možnost v tom pokračovat. Byl to náš cíl. Ale nechtěli jsme se tím stresovat, věděli jsme, že v sezoně jsme na tom dobře, a když tam předvedeme, na co máme, tak to může být super.“
Jakub: „Jel jsem tam z druhé pozice a po finále jsem si říkal, že je škoda, že jsem nebyl druhý. Průběh závodu nebyl, jak jsem byl zvyklý. Poslední pokusy se mi tolik nedařily. Teď to beru tak, že jsem dokázal, co jsem chtěl. Dal jsem si za cíl medaili. Udělal jsem tam, co jsem měl.“
Jste mládežnickými hvězdami evropské atletiky, asociace EAA o vás natočila dokument na YouTube. Cítíte se jako celebrity?
Michal: „Vnímáme to určitě. V České republice je to asi ještě víc. Je to příjemné. Že bychom se nějak styděli, to ne.“
Plašilová (s úsměvem): „Jsou rádi středem pozornosti.“
Jakub: „To, že jsme byli na pódiu dva z jedné země, je docela unikátní. A my jsme bráchové. A že jsme dvojčata, to je něco úplně zvláštního. Jak jsme dva, děláme stejnou disciplínu a jsme na tom i dost podobně výkonnostně, tak si nás lidi všímají. Je to vidět, je to cítit a je to příjemné. Ale snažíme se být při zemi.“
Když jste spolu v závodě, pomůžete si?
Michal: „Jo, jo. Třeba si řekneme: Ten pokus byl špatný. (smích) V tom důležitějším závodě spolu komunikujeme trochu míň. V Boras jsme se soustředili hodně na sebe. Ale určitě v každém závodě probíhá nějaká komunikace. Ať s technikou, nebo jaký disk si vzít a tak.“
Jakub: „Já to vnímám stejně. Je výhoda, že s každou maličkostí nemusím jít k trenérce. Třeba řeknu Michalovi: Zkusím tady to a tady to. Potřebuju někoho, kdo by mi řekl svůj názor. Trenérka by mi to třeba pověděla úplně stejně, ale je snazší, když to řekne Michal. Téměř v každém závodě se bavíme, pomáháme si. I když člověk musí zůstat soustředěný na závod.“
Trenérko, v čem jsou kluci rozdílní a co je spojuje?
Plašilová: „Spojuje je asi přístup k atletice. Přebrala jsem je v patnácti letech a oni jsou opravdu do sportu strašně nadšení. Jejich nasazení, úsilí je stoprocentní u obou dvou. A rozdíly? Michal je takový trošku nervák, je víc bouchací. Kuba je větší salámista. Nasazení do závodu, do tréninku, to mají super oba dva. Na tenhle věk je to výjimečné. Když to srovnám, kluci v patnácti, sedmnácti letech mají úplně jiné zájmy. Pro ně je na prvním místě sport. Od toho se všechno odvíjí.“
Všiml jsem si, že se všichni tři držíte filozofie, že sportovec musí hlavně věřit sám v sebe. Kde se tohle přesvědčení vzalo?
Jakub: „Když na tom člověk pracuje, tak ví, na co má, musí si být vědomý svých kvalit. A musí si do závodu věřit. To je důležitý. Ale není to tak, že bychom byli namyšlení. To ne!“
Ale zdravé sebevědomí se hodí, ne?
Plašilová: „Oni se k tomu v průběhu let dopracovali.“
Michal: „Přesně tak. Tu jistotu jsme museli získat. Jsme vychovávaní tak, že nám omílají, abychom byli pokorní. Ze začátku jsme s tím měli problém, člověk zapochybuje. Do jistoty, sebevědomí, se propracuje věkem. Já na to přišel vlastními chybami. V Nairobi jsem nepostoupil z kvalifi kace, i když jsem na to určitě měl. Každý se k tomu musí dostat sám, každý si musí najít cestu.“
Plašilová: „Z vlastní trenérské zkušenosti musím říct, že ne každý si je ty chyby schopný přiznat. To je taky strašně důležité. Když se závod nepovede, někdo hledá důvod u druhého. Byl špatný kruh, špatné boty… Oni fakt na sobě pracují. Je důležité, aby se člověk zamyslel sám nad sebou, co mohl udělat jinak. Proč to nebyl v závodě schopen předvést, když na to měl. Hlavně u Michala ze začátku platilo, že byl skvěle připravený, ale nešlo mu to přenést do závodu. Ale strašně na sobě pracoval.“
A Jakub?
Plašilová: „Když jsem je vzala, Kuba byl výkonnostně dvojka a Michal byl jednička. Kuba se k tomu postupně dopracoval a jistotu získával časem.“
Téma na odlehčení. Prý jste si v létě během domažlického soustředění u trenéra Davida Sekeráka užili klasickou grilovačku, při níž padlo pět kilo hovězího pupku…
Plašilová (smích): „Byli tam oni dva, koulař Tomáš Staněk, jeho trenér a ještě diskař Marek Bárta. Já jsem měla trošku a oni fakt snědli v pěti skoro pět kilo masa…“
Jakub: „My jsme furt chodili s talířem. Furt nám krájel. Tady ještě, tady ještě… Občas jsem si dal bagetu. Byl večer a říkal jsem, že jsem byl docela plnej. A Seki večer napsal: Pět kilo masa jste dali…“
Michal: „To bylo super. Byl to úzký kruh vrcholových sportovců, co si rozumí. Bylo to přátelské. A to maso bylo samozřejmě skvělý…“
