Ve světě to nebyl zdaleka tak sledovaný duel jako pozdější „Thrilla in Manila“ mezi Alim a Frazierem. Avšak přesto, když se proti sobě 29. března 1966 postavili Muhammad Ali a George Chuvalo, šlo o jednu z nejvrdších bitev historie. Epický boj trval patnáct kol a významně ovlivnil kariéru obou boxerů.
Každý boxerský zápas je příběhem dvou lidí. Toho, který vyhraje, a toho, kdo skončí jako poražený. A všechny tyhle příběhy začínají dávno před tím, než se oba soupeři do sebe v prvním kole pustí. Story kanadského boxera George Chuvala, původním jménem Jure Čuvala, se začala psát už ve chvíli, kdy se jeho rodiče po svatbě rozhodli odejít z chorvatské části Bosny a Hercegoviny do Kanady. Hledat štěstí. A trochu víc peněz, než měli na chudém balkánském venkově.
Chuvalo se narodil v roce 1937, na okraji Toronta. Ve čtvrti Junction, kde musel mít pořádně ostré lokty a rychlé pěsti, aby si jako „cizák“ uhájil životní prostor. V deseti letech mu matka v obchodním domě Eaton koupila boxerské rukavice a v patnácti už nastupoval v amatérských zápasech. Vedl si tak dobře, že v roce 1956, to mu bylo devatenáct, si vybojoval účast na olympiádě v Melbourne. Ale odmítl tam letět. Od kanadské federace nedostal ani dolar na přípravu a spočítal si, že údajná největší pocta, jaké se sportovci může dostat, by ho vyšla pěkně draho. Místo toho ještě jako teenager přestoupil k profesionálům.
Jeho kariéra spíše než rychlou cestu za americkým snem připomínala úryvky z povídek Jacka Londona. V profesionálním ringu se musel tvrdě protloukat; občas si dělal sám manažera, jindy ho zastupovali hochštapleři bez kontaktů a zkušeností s boxem. Trénoval na jatkách, kde bušil do zmrzlých kusů masa – což od něj později okoukali tvůrci filmu Rocky, jak tvrdíval. Absolvoval zápasy v newyorské Madison Square Garden a bral za ně tisíce dolarů, aby se příště bil na periferii o usmolené dvě stovky.
Stará uklízečka a hry mafiánů
Brzy se dostal do žebříčku deseti nejlepších boxerů těžké váhy, občas o pár míst poskočil, ale pořád byl daleko k tomu, aby mohl svést svůj velký zápas, nejlépe o titul mistra světa a hlavně proti zvučnému soupeři.
Nakročeno měl v roce 1963, kdy mu Cassius Clay, později známý jako Muhammad Ali, slíbil, že pokud dokáže porazit Mika DeJohna, má právo ho vyzvat. Chuvalo úkol splnil. Kdyby jen to, DeJohna pořádně seřezal – způsobem, jaký se ne každému pozdával. „S Chuvalem boxovat nebudu. Je to špinavý rváč,“ vycouval Ali vzápětí se souboje. „Pere se jako stará uklízečka,“ dodal.
Chuvalo se snažil o tři roky mladšího Američana k zápasu vyprovokovat. Jednou dorazil do gymu, kde se Clay připravoval, v ženském oblečení, v ruce mop a kýbl. A začal vykřikovat, že tam netrénuje Cassius Clay, nýbrž Cautious Clay, tedy „opatrný“. Ale vzájemný souboj byl stále v nedohlednu.
Kanadský boxer si našel jiné soupeře. Například někdejšího šampiona Floyda Pattersona, s nímž ve staré Madison Square Garden svedl dvanáctikolovou bitvu, kterou renomovaný The Ring Magazine označil za nejlepší duel roku 1965. O pár měsíců později se navíc dočkal vytouženého boje o titul mistra světa WBA. Proti Erniemu Terrellovi.
Profesionální box nikdy nepřipomínal studánku čisté vody, tím méně v 60. letech. Zatímco Chuvalo měl za manažera ňoumu z Toronta, obchodníka s masem, který byl u vytržení z toho, že se tady mohl vyfotit s Joe Louisem a jindy s Rockym Marcianem, Terrell byl obklopen lidmi z chicagského podsvětí. Tihle ostří hoši nebyli tak pošetilí, aby na výsledek boxerského zápasu čekali patnáct kol u ringu. Pojistili si ho předem. V tomhle případě výhrůžkami rozhodčím i kanadskému manažerovi. „Jestli Chuvalo vyhraje, skončíš na dně Ontarijského jezera,“ vzkázali jim. Terrell zvítězil jasně na body.
A Casiuss Clay? Ten už si v té době říkal Muhammad Ali. Jak vysvětlil, nechtěl nosit jméno, které jeho předkům dali američtí otrokáři. Zároveň se stal členem radikálního hnutí černošských muslimů Nation of Islam a brzy poté světu oznámil, že nenarukuje do Vietnamu. V roce 1966 si tím znepřátelil většinu země. Veřejnost ještě nebyla kriticky naladěná proti válce, ještě se málo amerických vojáků vracelo domů v zinkových rakvích, vesnici My-Lai ještě nikdo neznal.
Ali na první problém narazil, když se měl utkat s Terrellem o mistrovský pás šampiona WBC. Všechna velká americká města odmítala duel uspořádat, zejména kvůli nátlaku vlivných organizací válečných veteránů, kteří Aliho postoj brali jako urážku a protinárodní akt. Promotéři zkusili hledat v Kanadě, také s malým úspěchem. Už byli domluveni v Montrealu, ale když přišla od veteránů pohrůžka, že zařídí bojkot Expa 1967, starosta nápad zatrhl. Podobně to dopadlo ve Vancouveru i Edmontonu.
Aliho exil v Torontu
Až se do věci vložil Harold Ballard, kontroverzní torontský podnikatel a majitel hokejového klubu Maple Leafs. Kdykoli měl možnost druhým nalít ocet do vína, rád to udělal. Ani tuhle příležitost si nenechal ujít. Poškádlit pár důležitých lidí a ještě vydělat peníze, to patřilo přesně k jeho nátuře. Navíc nikdo nemohl pochybovat, že byl především skvělý obchodník. Však krátce předtím s klidem oznámil Johnu Lennonovi s Paulem McCartneyem, že prodal dvakrát víc vstupenek, takže Beatles musí v Torontu udehrát dva koncerty v jednom dni. Odehráli.
Souboj o titul WBC byl naplánován na 29. března 1966. Terrellovi mafiáni zvolili stejnou taktiku jako proti Chuvalovi, pouze Aliho manažera slíbili umístit na dno jezera Michigan. Tentokrát však narazili. Ranaři napojení na Nation of Islam si nenechali nic líbit a Terrellův zástupce skončil v nemocnici. Krátce po tom obhájce mistrovského pásu odstoupil. S odůvodněním, že mu bylo slíbeno malé procento a navíc duel bude bojkotovat většina amerických kin, kam se tradičně na uzavřeném televizním okruhu přenášely boxerské zápasy, čili ve hře bude mnohem menší částka, než čekal.
Promotéři si nemohli dovolit ostudu, tak zvolili náhradní řešení. K vysněnému zápasu proti Alimu povolali Chuvala. „Musím se zeptat manželky, jestli na 29. března už nevymyslela jiný program,“ dělal kanadský boxer zdánlivé drahoty, ale samozřejmě kývl. Byť za nepříliš příznivých podmínek. Dostal slíbeno dvacet procent ze vstupného a něco málo z prodeje televizních práv. A především, na přípravu měl pouhých sedmnáct dnů! Před podobnými duely boxeři obvykle trénovali dlouhé měsíce, makali na fyzičce, vybírali si sparring partnery, jejichž styl a postava se nejvíc blížily projevu příštího soupeře. Chuvalo tohle musel zvládnout v mimořádně krátké době.
Ve světě vyvolal chystaný zápas rozporuplné pocity, od lhostejnosti až k nevoli. Všichni ho brali jako jasný duel favorita proti outsiderovi. Jako komedii, která si hraje na boj o titul. „Nejdražší lístky na představení Cassiuse Marcelluse Claye s Georgem Chuvalem se prodávají za 100 dolarů, ale tenhle zápas nemá cenu ani třiceti centů,“ napsal například list New York Times, jenž stejně jako jiné noviny Aliho s gustem tituloval jeho původním jménem. Další média dokonce navrhovala duel bojkotovat.
I tak do Maple Leaf Gardens přišlo 13 540 diváků a na vstupném se vybralo 165 tisíc dolarů. Taky Ali byl totiž dobrý obchodník, proto v rozhovorech opakoval, že má nějaká kila navíc a byl vlastně i zraněný. Chtěl nalákat co nejvíc kanadských fanoušků v naději, že jejich boxer má přeci jenom nějakou šanci. „Proboha, snad Chuvalo vydrží aspoň pár kol a bude to trochu napínavé,“ lamentoval před duelem Ballard. „Ali močil krev, já si šel zatancovat“
Kanaďan proti Američanovi. Běloch proti černochovi. Pouliční rváč proti tanečníkovi s boxerskými rukavicemi. I tyhle protiklady nakonec z duelu Chuvala s Alim udělaly velkolepou podívanou. Byť šampion z předchozích 22 vítězných duelů jich osmnáct rozhodl KO, v Torontu se rychlý konec nekonal. Na tom Chuvalo postavil taktiku. Věděl, že Ali není zvyklý boxovat dlouhé zápasy, obvykle soupeře rychle vyřídí, proto spoléhal na to, že přežije aspoň dvanáct kol a pak unaveného soupeře dorazí.
Nakonec se boxovalo až do konce. Patnáct kol. I když Ali byl lepší, rychlejší a přesnější, outsider se statečně držel. Vykrýval rány, rozdával údery, neustoupil soupeři ani o krok. Všem bylo postupem času jasné, že duel může skončit pouze dvěma způsoby. Buď Ali vyhraje jasně na body, nebo mu Chuvalo zasadí KO.
V posledním kole přišla Kanaďanova chvíle. Některé jeho ataky „byly divoké jako noc v Yukonu,“ jak se nadšeně vyjádřil komentátor duelu. Chuvalo čtyřikrát zleva trefil Aliho levačkou do čelisti a akci zakončil tvrdou ránou pravačkou na hlavu. „Chuvalo může sejmout Aliho! Chuvalo může sejmout Aliho!“ znělo z rádia.
Ne, to se nakonec nepovedlo. I tak hala stála na nohou a po závěrečném gongu nadšeně aplaudovala. Ali vyhrál na body (rozhodčí mu přisoudili vítězství ve třinácti kolech, Chuvalo ovládl dvě), ale kanadský sport měl nového hrdinu.
„Ukázal, že je drsný boxer. Drsnější než Liston, drsnější než Patterson, drsnější než kdokoli, s kým jsem zatím boxoval,“ vysekl Ali sokovi poklonu. I v New York Times museli uznat, že lístky na zápas měly větší cenu než třicet centů.
Chuvalo vzal porážku s klidem. A vlastně verdikt až tak vážně nebral. „Ali po zápase skončil v nemocnici, protože močil krev, zatímco já jsem si pak šel s manželkou zatancovat,“ v nadsázce dodával k zápasu. „Lidi mi dodnes říkají, jaký že jsem frajer, že jsem s Alim vydržel boxovat patnáct kol. Ale kdepak, to on vydržel patnáct kol se mnou!“
Na životním utkání závratně nezbohatl, po odečtení provize promotérům a zaplacení daně mu ze 49 500 dolarů zbylo 12 500. „Chápete to? Patnáct kol jsem bojoval proti nejlepšímu boxerovi všech dob a dostal jsem za to 12 500 dolarů. Kanadských!“ zní další z Chuvalových hlášek.
Duel byl přelomem v kariéře obou borců. Chuvalo potvrdil, že ve zlaté éře těžkých vah patří k absolutní špičce, a Ali poprvé ukázal, že je nejen skvělým boxerem, nýbrž i vytrvalým bojovníkem.
Odvetu si dali za šest let ve Vancouveru, na body znovu vyhrál Ali. I kariéru ukončili prakticky ve stejné době. Ali jako ten největší z největších, Chuvalo zase s vizitkou boxera, který v 93 profesionálních zápasech nebyl ani jednou sražen k zemi. A to vedle Aliho nastoupil i k duelům proti Pattersonovi, Quarrymu, Foremanovi či Frazierovi. „Vyhrál jsem 64 zápasů KO, víc než Jack Dempsey a Joe Louis. A mých 64 KO je dokonce víc, než kolik duelů odboxovali Rocky Marciano, Muhammad Ali, Joe Frazier nebo Mike Tyson,“ bilancoval Chuvalo ve své autobiografii.
Bolest větší než všechny rány v ringu
Boxeři obvykle nemívají po konci kariéry život naplněný pohodou a štěstím. Ale málokterý osud je tak pohnutý jako Chuvalův. V 80. a 90. letech si prožil sérii tragédií, již označil za osobní holocaust.
Nejprve si na heroinu závislý syn Jesse na hotelovém pokoji vložil revolver do úst a zmáčkl spoušť. V hotelu zemřel i druhý syn, Georgie Lee, s jehlou trčící z levé paže. Čtyři dny na to Chuvalova manželka Lynne, zdeptaná smrtí dvou dětí, napsala pár řádek na rozloučenou a spolykala hrst Fiorinalu. Heroinu podlehl i třetí syn, Stevie, jeho život vyhasl v roce 1996.
„Kdybych spočítal všechny rány, které jsem kdy v ringu schytal, a vynásobil je číslem 10 000, ani zdaleka to nebude taková bolest, jako když kvůli drogám a sebevraždám přijdete o tři syny a ženu,“ svěřil se Chuvalo. Tragédie změnila jeho další život. Stal se zapřisáhlým bojovníkem proti drogám, cestoval po Kanadě, přednášel a varoval mladé lidi.
Ale svět boxu nikdy neopustil. Stal se vzorem pro mladší generaci („Naprostá ikona,“ řekl o něm kanadský šampion těžké váhy Lennox Lewis, za svůj idol ho označil i Sylvestr Stallone) a postupem času je jeho výkon z prvního duelu proti Alimu oceňován stále víc. Jako symbol kuráže a bojovnosti. Padesáté výročí bylo v Kanadě velkolepě připomínáno. Bylo to v době, kdy Alimu zbývalo jenom pár týdnů života a nemohl se kvůli špatnému zdravotnímu stavu vzpomínkových akcí v Torontu zúčastnit.
Když 3. června 2016 zemřel, byl Chuvalo jedním z vyvolených, kdo na pohřbu směli nést jeho rakev. Tím se symbolicky završil příběh dvou boxerů, tolik odlišných, kteří světu předvedli jeden nezapomenutelný duel.
