Jaký je Kari Jalonen trenér, na to už si čeští fanoušci stihli udělat názor při přípravných zápasech a budou si ho moci upevnit teď, při zápasech mistrovství světa. Ale víte, jaký byl dvaašedesátiletý Fin hokejista?
Stručně řečeno: jeho hráčská kariéra nebyla tak úspěšná jako trenérská, ale rozhodně nebyla marná. Čtyřikrát se stal finským mistrem, šestkrát si zahrál na mistrovství světa a půldruhého roku se zkoušel prosadit v NHL. Dokonce se v kabině potkal s Waynem Gretzkým.
Jalonen patřil k prvním vlnám Evropanů v zámořské lize. I když nebyl draftovaný, smlouvu s Calgary Flames podepsal už v roce 1981, kdy mu bylo jednadvacet.
Ale jednu sezonu ještě setrval v mateřském Kärpät Oulu, protože odešli čtyři jiní hráči a on nechtěl mužstvo nechat ve štychu. Navíc ho lákal domácí šampionát v Helsinkách.
Do NHL tedy zamířil na konci léta 1982. Jeho příběh kopíroval cesty dalších tehdejších Evropanů. Zvykal si na jiný styl, na užší kluziště, na jiné požadavky trenérů. „S pukem je skvělý, ale musí se naučit hrát i bez puku,“ říkal o něm kouč Bob Johnson.
Jinými slovy: nesrážel se, nehrál tvrdě u mantinelu.
V první sezoně Jalonen putoval mezi farmou a prvním týmem, v základní části nastřílel devět gólů a zahrál si i play off. V té další dostával příležitostí ještě míň. Mezi čtyři centry se nevešel a na křídle mu to nešlo.
Nakonec ho Calgary 15. prosince 1983 vyplatilo ze smlouvy. Experiment s finskou posilou klub stál 250 tisíc dolarů (odstupné pro Oulu, podpisový bonus, plat), což v tehdejší době zase nebyly tak malé peníze.
Bez práce nezůstal Jalonen dlouho. Musel se za ní přestěhovat jen o 300 kilometrů dál, protože šanci při krátké zkoušce mu dali Edmonton Oilers, tým nejlepšího světového hokejisty Wayna Gretzkého (a českého legionáře Jaroslava Pouzara).
Ani tady se mu však nevedlo. Naskočil do tří utkání, nijak na sebe neupozornil. Stěžoval si, že předtím v Calgary jenom cestoval nebo seděl na tribuně a hrál minimálně, proto není v optimální herní pohodě. „Problémem bylo, že neměl kondici,“ vysvětlil generální manažer Glen Sather, proč Jalonena po deseti dnech propustil.
Finský útočník se vrátil domů. Nejdřív nastupoval opět za Oulu (s 93 body za sezonu vytvořil ligový rekord), později se přesunul do IFK Helsinky, zahrál si i za TPS Turku a švédský tým Skelleftea.
V národním týmu se udržel do třiceti let. Reprezentační dres ho minul pouze ve dvou sezonách – ironií osudu i v roce 1988, kdy Finové skončili druzí na ZOH v Calgary, na stadionu Saddledome, který dobře znal, a získali historickou první medaili na velkém turnaji.
Další sezonou, kdy neoblékl reprezentační dres, byl ročník 1984/85 zakončený světovým šampionátem v Praze.
Naposledy se Jalonen ukázal v národním týmu na Hrách dobré vůle v roce 1990. Svůj poslední reprezentační gól vstřelil v americkém městě Kennewick při výhře 4:2 nad Československem, pokořeným brankářem byl dnešní viceprezident IIHF Petr Bříza.
Kuriozitou rovněž je, že vedle Břízy byli na ledě i Jiří Šlégr a Bedřich Ščerban – tedy tři členové výkonného výboru Českého hokeje, který letos v březnu vybral Jalonena jako prvního zahraničního kouče samostatné české reprezentace.
Hráčská zkušenost se hodí
Na ostře sledované místo tak vybrali trenéra, který má za sebou silnou hráčskou kariéru. Na rozdíl třeba od jeho předchůdce Filipa Pešána.
„Určitá hráčská zkušenost je dobrá, i když to není podmínkou, tak se hodí,“ přemítal ve Studiu iSport.cz při úvodním českém duelu na MS hokejový redaktor Sportu Miroslav Horák a expert Marek Sýkora souhlasně přikyvoval. „Tohle platí. Já jsem třeba takovou kariéru jako Jalonen neměl,“ usmíval se.
Podle Horáka se absence herních zážitků může projevit ve zlomových chvílích... „Tohle potvrzoval třeba Vladimír Růžička, v těch vypjatých momentech se umí dobře rozhodnout, má cit na extra formace,“ vypočítával výhody trenérů-hráčů.
„Trenér Jandač to nerad slyší... Ale když Sparta potřebuje úspěch a ve finále, v těch rozhodujících momentech vždy klopýtne - tak tam to podle mě přesně chybí,“ dal Horák příklad z druhé strany.
