Slovenská herecká diva Vlastina Svátková nemá ráda radikální úpravu fotek a honbu za ideály. Kožní "faldík" přece do podpaží patří, proč tedy v časopisech ta retuš, rozčiluje se a ukazuje svou pravou tvář. Denně na sociální síti Instagram, sama sobě i ostatním.
Co je zač? Vlastina Kounická Svátková je slovenská herečka spisovatelka, z předchozího manželství má dva syny. Se současným manželem, produkčním Jiřím Kounickým (z předchozího vztahu dcera) vychovávají i společného nejmladšího syna. Žijí ve velkém domě v Líbeznicích za Prahou.
Dříve běhala, dnes se však ke sportu po porodu znovu vrací. Prošla si těžkými obdobími sebenenávisti, bulimií a komplikovanými vztahy. Našla cestu k sobě, je šťastná a inspiruje na sociálních sítích ostatní.
Mluvíte veřejně o tom, že jste se neměla ráda, teď už ano. Jak se ta změna stane, přece není žádný vypínač "Od teď se mám ráda".
"To se nestane ze dne na den. Vlastně ten proces ani nepatří mezi popsatelný slovy. Jsou to změny ve vnímání člověka a každý má ten proces proměny a uvědomění jiný. Porod dítěte, těžký pád na dno, rozvod, někomu se to stane tím, že tráví delší dobu sám, někdo dojde k poznání v intenzivním vztahu... není na to poučka. Je to taková nejzáhadnější věc v životě, že člověk nalezne sám sebe. Je to dlouhá a náročná cesta a když se to tak stane, nemá ani potřebu o tom mluvit, je to na něm vidět, protože vyzařuje klid."
Říkáte, že nemáte potřebu o tom mluvit, ale na vašem Instagramu zrovna o tomto mluvíte hodně otevřeně...
"Vnímám to jako jeden z těch znaků smíření sama se sebou, že nemám pocit studu ukázat se nenalíčená, s břichem po porodu... nestydím se za to, kdo doopravdy jsem. Nemám potřebu se dělat lepší, než jsem a tudíž mě nemůže už nic srazit na kolena. Nemůže kdosi přijít s mou nejošklivější fotkou na světě, kterou vyfotil tajně na záchodě a říct: teď tě zničím, protože mě už se to nedotkne. Mému egu nevadí, že sedím na záchodě, protože vím, že tam sedíme denně všichni."
Vy jste se otevřela nejen tím, jaká jste nyní, ale také kdo jste byla předtím a musela jste kvůli tomu rozjitřit spoustu ran. Co bylo cílem, vzít zákeřným lidem z rukou zbraně, nebo třeba inspirovat ostatní ženy?
"Spíše jde o to, přestat skrývat své temné stránky. Máme je všichni a spousta lidí se je snaží tajit, aby si náhodou někdo nevšiml, že mají nějaké nedostatky a to je podle mého cesta do pekel a k depresi. Pak se budou propadat více na dno a ještě více se nebudou mít rádi. A ano, pochopila jsem, že když se budu umět zasmát svým chybám, které jsem v životě udělala a ještě udělám, když budu umět přijmout, že je to lidské a normální, tak mohu být i příkladem ostatním ženám, které mi píšou a ptají se, co mají dělat. Já jim můžu předat vlastní zkušenost. A proto ta moje knížka. Když budu mluvit o něčem, co jsem nezažila, těžko budu autentická a pro někoho inspirací."
"Naše společnost je založená na dokonalosti. Dokážeme přesně definovat, co je perfektní, co je úžasné, dokonalé. Modelky jsou hubené, o pár kilo těžší jsou nepřijatelné. Sama jsem zažila, že mě chtěli poslat z Tokia domů kvůli tomu, že jsem měla o centimetr v pase víc. A my to přijímáme, protože ty časopisy kupujeme. Vidí to i naše děti, i ony se hodnotí podle vzhledu. Je to na nás rodičích, abychom to zastavili - právě přes ty děti a dávali si pozor na to, jak se vyjadřujeme o jiných lidech, jaké poznámky pronášíme na vnější vzhled ostatních tak i svůj."
Je šance na změnu reálná?
"Snažím se vybírat si, s kým budu pracovat, na jakých projektech se budu podílet. Ale nemám možnost zasahovat do úpravy a výběru fotek a pokud ano, tak je to výjimečný krok. Každý dělá svoji práci a nechce, aby mu někdo do toho kecal. Neovlivním vše, ale ovlivním, jak budu prezentovat samu sebe na sociálních sítích a jak budu odpovídat do médií. Můžu si vybrat. Buď se budu prezentovat jako kráska z vesmíru, která nemá žádné chyby nebo jako normální člověk, žena, matka tří synů, která je taky dost často unavená, nervózní a nejistá. Změny přicházejí postupně. Určité značky už dávají do svých kampaní normální ženy, modelky s pigmentovými poruchami, s vráskami. Cesta je nastavená dobře, ale je stále před námi spousta práce."
Přitom v nedokonalosti je krása. Unifikované modelky mi splývají a spíše člověka zaujme individualita.
"Ano, ale dlouho jsme se dívali na miss a vždycky seděla celá rodina před televizí a říkala moje favoritka je devítka, moje dvanáctka... Je to takový trend, hledat dokonalou ženu, přitom 90 procent žen dokonalých není. I muži mají tendence říkat: zhubni, jsi moc tlustá, nebudu s tebou spát po porodu, až zhubneš, to opravdu slýchám od kamarádek. Společnost je taková a jenom my ji můžeme změnit, začít u sebe a sociální sítě jsou dobrou příležitostí. Že si nebudeme prodlužovat nohy a budeme ukazovat pravou tvář."
Jestli budou mít lidé zájem na to koukat...
"Paradoxně ty příspěvky a fotky, kde ukazuji vyvalené břicho po porodu, jsem nemalovaná nebo rozcuchaná, nebo ukazuji, jak to doma nezvládám a s manželem jsme se pohádali, tak ty mají nejvíc lajků. Myslím, že lidé po tom bytostně touží a současně se toho bojí."
Vrátím se teď na začátek rozhovoru. Přijala jste a šla ven se svými zápornými vlastnostmi, ovlivnilo to nějak vaše blízké, přišla jste o kamarády?
"Kvůli tomuto ne. O pár přátel jsem přišla v momentě kdy jsem se začala učit nastavovat kolem sebe hranice a říkat NE. Také když jsem cítila, že mě někdo využívá a chtěla jsem o tom mluvit. Těch lidí se ta přímost většinou dotkla, protože to byla pravda a tím pádem jsem o pár přátel přišla, v jejich očích jsem se proměnila. Ale jiná cesta není, je lepší být bez přítele sama se sebou, než se uvnitř trápit tím, že dělám něco jen proto, abych o něj nepřišla. Pak je fajn mít vedle sebe partnera, který vás podpoří. A opravdových přátel je stejně vždycky jenom pár."
Berete svou proměnu jako životní výhru, nebo jste zažila ještě něco silnějšího?
"Prošla jsem si různými depresemi, sebenenávistí, ztrátou smyslu života. Teď jsem ve fázi, kdy mě život strašně baví a když přijdou těžké momenty, tak se nehroutím a nechci to zabalit, nekončím na antidepresivech. To bychom všichni měli pochopit, o čem ten život je, že nemá smysl se upínat na materiální věci, protože když o ně přijdeme, jsme v háji. Upínat se na dokonalost, která neexistuje. Na honbu za uznáním, která nám bere uvědomění, že jsme tady a teď. Jediná možnost, jak být spokojený, je od života mnoho neočekávat, pochopit že není pořád velkolepý, plný euforie a bezbřehého štěstí."
Mnohokrát jsem padla na dno a plácala se v těch "sračkách"
Je tohle tedy ta životní výhra?
"Já ani nemám nějakou další metu nebo sen, kam bych se měla dostat, abych měla v rukách životní výhru, tohle je vlastně ono. Nedokonalost je totiž normální. Děti nosí poznámky ze školy, mrskají sebou o zem, s manželem se občas chytneme, zahrada je plná neostříhaných stromečků, teče nám kohoutek, ale to je normální! Důležité je vědět, kdo jsem, vzít do rukou ty silné stránky a ty slabší mít pod kontrolou. Být dobrým člověkem, naučit se sebereflexe, umět se omluvit, snažit se druhého pochopit, otevřít své srdce, i když nám bylo ublíženo."
"Asi teď řeknu klišé. Já bych nic neměnila a ničeho nelituju. Byly těžký momenty, kdy se otočím a řeknu: ty jsi ale byla blbá Vlastino, tos to teda pohnojila!, ale muselo to tak být, jinak bych nebyla tady s vámi taková, jaká jsem. Každý pád mě přiblížil k opravdovosti. Kdybych měla konstantně šťastný život, byla bych možná vnitřně prázdná. Těžká zkušenost vás neskutečně formuje, na mně je to vidět."
Chtěla jste to někdy vzdát?
"Ne, nechtěla. Jako jestli jsem někdy přemýšlela nad smyslem života v slzách, to ano, ale nikdy bych nebyla schopná něco tak zásadního udělat. Ze začátku jsem čekala, že mi z toho pomůže někdo jiný a házela odpovědnost na druhé, většinou partnera nebo přátele. Volala jsem jim, aby přijeli, pomohli mi. V jeden moment jsem se naučila nikomu nevolat a řešit si ty věci sama a to byl velký krok dopředu. Být sama bez toho, aby mě pořád někdo zachraňoval."
Přišla jste si na know how holčičí duše. Cítíte, že máte vašim třem synům do života co předat?
"Já jim cíleně nic nepředávám. Jedině co, tak že mě pozorují, jak se chovám, a tím jim ukazuji, že i toto je jedna z cest. Myslím, že jednou se budou chovat podobně. A protože jsem si toho vědoma, tak občas, když to nezvládnu a zakřičím, vždycky řeknu omlouvám se a vysvětlím jim důvod, že je toho třeba na mě v tu chvíli moc. Už je to v takové fázi, že když nemám náladu, tak mi nejstarší syn řekne, ať si jdu laskavě lehnout, že jsem unavená. Někdy přemýšlím, kdo je u nás rodič a kdo dítě."
Kolik je synovi?
"Bude mu 12 a ten třeba moji knihu četl. Řekl mi, že je krásná a je na mě hrdý. Vlastně mu všechno předávám přes ty knihy, ty jsou věnované mým synům, aby viděli všechny ty moje chyby, ty pochybnosti o sobě samé jako matce, aby viděli, že jsem to vždycky dělala nejlíp, jak jsem v danou chvíli mohla, i když to ne vždy vyšlo. Žádné hry na moudrou matku a šílené syny. Já jsem šílená matka a oni to vědí, jsem autentická. Někdy se strašně směju, potom s manželem po sobě skáčeme, objímáme se, občas ležím a říkám, ať si všechno nachystají sami, protože nemám sílu…"
Třeba jednou bude vědět, co od toho života čekat. Předáváte jim opravdovost.
"Ano, opravdovost, ne návod na to, jak být perfektní. On je taková povaha, že o sobě dost pochybuje, je moje zrcadlo. A já se mu snažím ukazovat, jak je úžasný a skvělý, ale stejně tomu nevěří. Touží po tom uznání. Je to v něm zakořeněné a možná bude hledat celý život, to co jsem hledala já: smíření, že nejsem dokonalá a úžasná. Bude si tím muset projít."
Mluvila jste o tom, jaký vztah ke světu ve vás je. O tom, že se svět tváří jaký je, i o tom, jaký je doopravdy... Jaký by byl svět podle vás?
"Ideální svět? Ten by byl, kdybychom přijímali všechny lidi kolem nás jako jedinečné. Abychom neposuzovali lidi podle toho, co mají na sobě. Je to náš individuální vkus a každý máme svůj. Nehodnotit podle barvy pleti, kudrnatosti vlasů, bělosti zubů, prostě přijímat každého jaký je, vidět ho tou optikou, že na sobě určitě pracuje a dělá to nejlepší, co v ten moment může. A tím by se eliminovala zloba v nás, kterou máme, když se někdo nechová přesně tak, jak bychom chtěli. Je to velice těžký úkol, ale v ideálním světě bychom to mohli zkusit. Svět by se trochu ozdravil, přijímali bychom potom takto i planetu, přírodu, starali bychom se o to, kde žijeme."
|
Vnímáte pozitivně nové bydlení za Prahou? "Také jsem si uvědomila, že nemusím chodit na nepodstatné akce. To si rozmyslíte, jestli raději nezůstanete doma, než se někam hodinu připravovat, hodinu jet, hodinu parkovat. Pak si užít pět minut a jet domů? Jsem víc doma, jsem tam spokojená a to mě zklidnilo. A ještě jedna věc je fajn, jak člověk pořád řídí, přestane pít alkohol a to je pozitivní." Využíváte benefitu, že jste na dosah přírodě? Takže jste si koupila běžecký pás a spoustu kytek... Běhala jste tedy v Hostivaři, dokonce jste si tam zaběhla osobní půlmaraton. Četla jsem v jiném rozhovoru, že po porodu nejmladšího syna na sport nebyl čas. To se teď změnilo? Přestala jste tedy respektovat tělo, že je unavené, nebo už jste se cítila lépe, tak jste se rozhodla začít sportovat? Mluvíte stále o nutnosti posílit tělo, aby nebolelo. To vám sport nepřináší něco víc? Třeba čas věnovaný sobě? "Jsem opět na začátku, kdy mě sport a každá ta hodina s trenérem bolí a nechce se mi do toho. Musím se nutit a nesportuji protože chci. Těším se, až se to překlene dál. Na začátku je to tak, že běh bolí, člověk natřásá šunky a nejraději by se snad po třech kilometrech zabil. Po dvou měsících uběhne šest kilometrů a cítí se dobře a pak je to najednou deset. Teď nechápu, jak jsem mohla v klidu, s přehledem a s energií uběhnout třeba 14 kilometrů. Těším se, až přijde zase tenhle moment, endorfiny a závislost na pohybu." Takže opravdu vnímáte sport jen jako péči o duši, nikoliv o tělo? Nevím, nakolik jsou výzvy pro vás motivační, ale přijměte na závěr pozvání na naše Superlife závody, třeba na podzim v říčanských lesích, nebo za rok v pražském Milíčáku? |
