Tretry odložila do kouta a po závodění se jí nestýská. Prostřednictvím životního partnera, desetibojaře Adama Sebastiana Helceleta však zůstává atletice blízko. Teď je Denisa Rosolová Helceletová maminkou roční Evelin a na mateřské se rozhodně nenudí. Ve vesnici u Prahy, kde žije, vede cvičení pro maminky, spolupořádá příměstské tábory pro malé atlety, zastupuje firmu vyrábějící produkty zdravé výživy, plánuje další aktivity. A před pár dny stihla i krásnou romantickou svatbu.
Před půldruhým rokem ji Adam Sebastian Helcelet požádal o ruku. V přímém televizním přenosu! Při vyhlášení Atleta roku 2017 poklekl a pronesl: Denisko, staneš se mou ženou? O týden později oznámila halová evropská šampionka na čtvrtce (2011) a vicemistryně Evropy v běhu na 400 metrů překážek (2012) Denisa Rosolová, že je těhotná a uzavírá atletickou kariéru. Na romantickou svatbu v přírodě došlo v půlce letošního června. „Včera byl náš den D. Nádherný den plný lásky, pohody a porozumění. Nemohla jsem chtít krásnější svatbu,“ zveřejnila novomanželka na Instagramu, kde si změnila příjmení na Helceletová.
Na sociálních sítích jste hodně aktivní. Je to proto, že vás to baví, nebo je to dobré pro rodinný byznys?
„Bývala jsem aktivní, už když jsem sportovala. A když se nám narodila Evelin, vyplynulo to nějak samo. Možná někdy zveřejňuju víc, než je nutné. Ale rozhodně nedávám na sítě nic, co by jí mohlo vadit, až bude velká. Nahé fotky děláme fakt jen pro babičky. Jinak je na snímcích všechno přesně tak, jak to vypadá u nás doma. Že nemám zrovna uklizeno? No a co? Nebo že bych se malovala jen kvůli fotce? To vůbec! A mám odezvy, že lidi baví právě to, že nemám nic načančaného. Že ukazuju, jaký život s dítětem opravdu je.“
To asi ocení hlavně maminky na mateřské. Jak vás napadlo vést cvičení pro ně?
„U nás na vesnici vyrůstá spousta novostaveb, což znamená taky spoustu mladých rodin s dětmi. Se dvěma maminkami jsme si řekly, že si občas budeme chodit zacvičit. Jenže jsem zjistila, že to nebude tak jednoduché. Holky, povídám, vždyť vy děláte všechno špatně, já vás musím hlídat… No a pak se začaly přidávat další a další ženy a já jsem zjistila, že sama nic nedělám, jen hlídám a opravuju ostatní.“
Co dělaly špatně?
„Špatně prováděly většinu cviků. Třeba dělaly výpady tak, že by si brzo odrovnaly kolena. Jindy zase zapojovaly záda tam, kde neměly.“
Kam chodíte společně cvičit? Na dětské hřiště?
„U nás na vesnici máme bohužel jen hřiště fotbalové, tak chodíme tam. Je u něj taky hospoda, takže holky občas trpí, když slyší ty poznámky od piva. Ale já jim říkám: Vždyť oni vám jen závidí! Sami necvičí, tak nás musí aspoň komentovat.“
Dnes už si tedy s partou i sama zacvičíte, nebo pořád jen opravujete a na vlastní pohyb vám moc času nezbývá?
„Hmmm, fakt je, že se moc nehýbu. Leda snad si si s holkama zaběhám. Ale popravdě, mám malou dceru, která mi ráda utíká, takže mi připadá, že běhám 24 hodin denně. Mám hodně akční dítě.“
Jak se vám žije na vesnici?
„Adamovi zpočátku dojíždění vadilo, na rozdíl ode mě na to nebyl zvyklý a viděla jsem na něm, že je z toho toho hotovej. Ale teď už sám říká, jak je rád, že bydlíme za Prahou a že se vždycky těší domů. Máme tam pohodu, malou zahrádku, za humny les, stromy. A je to dobré i kvůli Evelin, má na zahradě bazének a v sousedství spoustu dětí.“
Loni jste začala pořádat příměstské atletické tábory pro děti. To je ještě daleko větší sousto než cvičení pro maminky, ne?
„To ano, ale nejsem na organizaci sama. Navíc, když už jsme u těch maminek, uvažujeme, že bychom pořádali i sportovní kurzy pro maminky s dětmi. Šlo by o týdenní pobyty nebo prodloužené víkendy. Rádi bychom zkusili jeden už na podzim. Ženským, které pečují o malé děti, vlastně nezbývá moc času na to, aby se samy cíleně hýbaly. My bychom se jim postarali o děti a připravili sportovní program. A nemusí ani cvičit, můžou prostě jen odpočívat. Znám to dobře, moje máma bydlí daleko, druhá babička se na hlídání necítí, takže jsem s dcerou pořád.“
Jste v jednom zápřahu, a ještě si přidáváte?
„Jak jsem se dřív bála, že na mateřské nebudu mít co dělat, teď se začínám obávat, jak budu všechno stíhat. Už asi musíme sehnat pro Evelin chůvu, aspoň na pár hodin týdně. Dostala jsem totiž ještě jednu pracovní nabídku, dělat obchodního zástupce ve firmě přes zdravou výživu, a řekla jsem si, že to zkusím.“
No vida, zdálo se, že směřujete k trenérské práci, a nakonec se najdete ve zdravé výživě?
„Vlastně ani nevím. Vždycky jsem byla otevřená tomu, že co má přijít, to prostě přijde. Nikdy jsem nic nehrotila. Trénovat atletiku, v tom se moc nevidím. Byl by to jen koníček. Pokud člověk nepřipravuje profesionálního sportovce, neuživí se, a co si budeme říkat, já se něčím živit musím. Spíš chci v rámci kempů předávat dětem něco, co umím. A to je vlastně taky spíš koníček.“
Ukončila jste kariéru a hned jste čekala rodinu. Nenapadlo vás někdy zkusit se k profesionálnímu sportu vrátit?
„Zrovna nedávno jsem se byla podívat na Odložilově memoriálu na Julisce. Na chviličku mi blesklo hlavou: Jééé, já bych si tak zazávodila! Jenže když jsem pak viděla holky, jak se na čtvrtku překážek rozcvičují a věděla jsem přesně, jak to bude bolet, úplně mě to přešlo.“
Závody vám tedy nechybí?
„Právě! Uvědomila jsem si, že mi nechybí vůbec. Na jednu stranu by mě to možná lákalo, ale vím, že mi bude třiatřicet a těžko bych držela krok s dvacetiletýma holkama. Co si budeme povídat, v tom věku se strašně rychle regeneruje, později už to jde mnohem hůř. Vždyť mně už vlastně atletika poslední dobou moc nedávala.“
Takže jste otěhotněla právě včas, že?
„Málokdo to ví, ale já jsem už na mistrovství světa v Londýně (v létě 2017) řekla po doběhu Adamovi: Já končím! Mě už to nebaví, už mě to fakt nebere… Zjistila jsem, že se trápím, abych se na velké akce vůbec nominovala, místo toho, abych tam bojovala o medaile. A to mě už nenaplňovalo. Zkrátka pohár přetekl, už mi ta dřina nestála za to. A když jsem to vyslovila, najednou byla na cestě malá. Prostě se to zařídilo samo.“
Váš partner je stále profesionálním atletem, takže jste ale v důvěrně známém prostředí zůstala. Je to výhoda?
„Často jsme po stadionech, chodíme se s Evelin koukat na tátovy tréninky, doma se pořád bavíme o atletice, takže u sportu jsem a zůstanu u něj. Chci i kvůli dceři, aby to prostředí znala, aby měla ráda pohyb. A zatím to vypadá, že ho ráda mít bude.“
Chtěla byste, aby se jednou věnovala atletice?
„Někdy s Adamem v legraci hádáme, co by asi mohla dělat za disciplíny. Já říkám, že by to měl být víceboj, že potřebuju český rekord zpátky do rodiny. Ale ona je po Adamovi taková pořádná, nejspíš bude dost velká a silná. Takže – bude házet oštěpem! A fakt, zatím to vypadá, že házet umí, jak vezme míček do ruky, hodí ho krásně. Být po mně, to by házet neuměla. Ale všechno se teprve uvidí, bude záležet hlavně na ní. Možná bude plavat, možná začneme s gymnastikou. Jen takovou tou dětskou, aby uměla kotrmelec a byla obratná. Nelíbí se mi závodní gymnastika, která už holčičky ničí.“
Asi i kvůli dcerce se zajímáte o zdravou výživu. Jak jste se ale dostala k nabídce pracovat v tomto oboru?
„Byla to vlastně náhoda. Firma, která podporuje naše atletické kempy, ještě není zavedená a ráda by se dostala mezi sportovce. Proto mi to místo nabídli. Vím, že profesionální sportovci jedí mnohdy strašně špatně. Pamatuju si, jak jsem končívala trénink na Strahově, a teď co? Do restaurace? Do menzy? Ani jedno nenabízelo ideální jídlo pro sportovce. Adam mi vyprávěl, jak to funguje v Americe. Jídelny, kde je obrovský výběr pokrmů a všechno kaloricky správně, jak má být. Starší a zkušenější sportovci se dnes už zajímají o zdravou výživu, ale mladí to často neřeší. Mají velký výdej, tak se klidně zaplácnout pizzou. A nevědí, že když budou jíst špatně, budou unavení, jejich tělo bude hůř regenerovat. Strava musí být vyvážená.“
Vy jste jedla správně, když jste závodně sportovala?
„Vždycky jsem se o to snažila. A snažím se i teď, abychom jedli správně jako rodina, kvůli malé i kvůli Adamovi. Ale to vlastně ani moc nemusím, on to hodně řeší sám, dokonce si počítá kalorie. A zkoušel je počítat i mně! Dal mi třeba k snídani na talíř trochu vloček, a já: No počkej, to budu mít za hodinu hlad… On myslel, že s malým dítětem mám mnohem menší výdej, než když jsem sportovala. Ale když viděl, jak se naběhám, a zjistil, že hubnu, už mi dává normální porce. Navíc jsem donedávna ještě kojila, to šla váha dolů lehko.“
Vaše dcerka je očividně dost akční. Kdo vám ji hlídá, když pracujete na kempech pro děti?
„Když jsme loni začínali náš první kemp, zrovna nám končilo šestinedělí. Evelin byla miminko v kočárku. Letos to bude, pravda, horší, když už běhá. Ale bude tam se mnou. Na jednom kempu mi pomůže moje máma, pak mám k ruce holčinu, co má na starosti hry. Pomůže ona, když já si vezmu děcka na atletiku. Kempy jsou jen od pondělí do pátku, dá se to zvládnout. Všichni se děsí, jak to s malou dělám, ale když ji poznají a zjistí, že je fakt hodné dítě… Ona si dokáže hrát sama, i na kempech dobře komunikuje s úplně cizími lidmi.“
Je jednoduché nadchnout děti pro atletiku?
„Všechno děláme formou hry. Na začátku není klasický rozklus, ale hra, kdy se děti musí hýbat, plnit různé úkoly, pak dáme trošku atletiky. Děti to obvykle baví, jsou nadšené. I když měli jsme třeba kluka, kde bylo vidět, že to chce tatínek, a ne on sám. Nebo když neposlouchají. Pak je to těžší.“
„Neříkáte si někdy: ať už je konec?
„Taky (smích). Ale například v Čelákovicích problém není, tam je vidět, že jde o děti z atletických rodin, taky se nám jich tam hlásí nejvíc. Ale snažíme se, aby program děti zabavil. V poledním klidu je učíme angličtinu. To je taky důležité. Co si budeme povídat, taky jsem to zažila. Když pak přijdou v zahraničí rozhovory, člověk jen kouká nebo mluví fakt blbě.“
Kdo projekt atletických kempů vlastně vymyslel?
„Nějak to vyplynulo. Když jsem skončila s profesionálním sportem, jeden známý shodou okolností zrovna uvažoval, že by něco takového rozjel. Založili jsme firmu Kemp vítězů, jsme na to čtyři. Já s Adamem na sport, oni dva na organizaci. Tehdy jsem ovšem ještě nevěděla, že jsem těhotná. Ale zvládli jsme to. Letos plánujeme tři kempy, v Čelákovicích, ve Slaném a v Říčanech.“
Jak to vůbec loni dopadlo?
„Neprodělali jsme. Co jsme do toho vložili, vrátilo se. Ale je to náročné, potřebujeme kupovat pomůcky, platit trenéry, protože já sama bych to nezvládla.“
Dají se už mezi malými dětmi poznat atletické talenty?
„Letos už si budu děti dělit na mladší a starší a těm druhým se víc atleticky věnovat. A určitě, talentů může být v atletice široké spektrum. Někdo říká: on přece nemůže dělat atletiku, vždyť je tlustej… No a co? Však se může zaměřit na vrhy! Kdo je velký, nemusí být rychlý, ale může dobře házet. V atletice se najde každý.“
|
Narozena: 21. srpna 1986 (32 let) v Karviné |
|
Největší úspěchy: halová mistryně Evropy na 400 m (2011), vicemistryně Evropy na 400 m překážek (2012), členka stříbrné štafety na 4x400 metrů na halovém mistrovství světa (2010), majitelka tří bronzových medailí z evropských šampionátů. |
|
Všestranná atletka se původně věnovala skoku do dálky, pod dívčím jménem Ščerbová v něm byla juniorskou mistryní světa i Evropy. Později se specializovala na víceboj, běh na 400 metrů a 400 metrů překážek. Jejím prvním manželem byl tenista Lukáš Rosol, 15. června letošního roku se provdala za desetibojaře Adama Sebastiana Helceleta, s nímž má roční dceru Evelin. Společně založili firmu Kemp vítězů, která organizuje atletické příměstské tábory pro děti. |
