Příběh Petra Vakoče je pro mnohé inspirující. Vrátit se po těžké havárii s nákladním autem po zhruba roce zpět do cyklistického profesionálního pelotonu je radno obdivu. Petr je nejen bojovník, ale i chlapík, který o všem co dělá, hodně přemýšlí. Takových „zadumaných“ cyklistů moc nenajdete.
Petře, jak vnímáte coby vrcholový sportovec a cyklista svoje tělo?
„Mám od začátku v sobě nastaveno, že chci podávat co nejlepší výkony, ale nikdy to nesmí být na úkor zdraví. To je taková moje filozofie. Určitě hodně přemýšlím o tom, co jím, snažím se dělat kompenzační a posilovací cvičení. To mi, myslím, pomohlo, abych přežil ten pád a mohl se po roce vrátit.“
Jak dlouho plánujete dělat vrcholovou cyklistiku?
„Vždycky jsem si říkal, že chci jezdit na kole do chvíle, než to začne mít vliv na moje zdraví. Často si pokládám otázky, kdy už je sport nezdravý pro tělo, a snažím se hledat cestu, která by mě nezhuntovala, a přistupovat ke svému tělu co nejvíce správně.“
Stojí vám ta strašná dřina profesionálního cyklisty tedy vůbec za to?
„To jo. Mě to moc baví. Po tom úrazu si to nějak víc užívám, ale nejsem typ člověka, pro kterého by byl výkon víc než zdraví. Cyklistika je náročný sport, ale daleko horší je třeba fotbal, kvůli kloubům. U nás jsou určitě nepříjemná zranění z pádů, ale to není každý den. Co se týká zátěže na organizmus, tak ta není zase taková. Ale každý sport má samozřejmě něco, myslím, že cyklistika není zase tak strašná.“
Velký důraz dáváte i na dechová cvičení a děláte je každé ráno. Pomáhá vám to?
„Přivedl mě k tomu sportovní doktor Jirka Dostál, který pracuje s olympijským týmem. On přišel na to, že pro mě je nejvíce limitující právě dech, takže jsem začal používat dechový trenažér, který je ale časově náročný a mezi závody na to není čas. Používal jsem ho hlavně po sezoně, během zimní přípravy. Po všech těch operacích, které následovaly po pádu, šla kapacita plic hodně dolů, jak byl hrudník poraněný. Tak jsem začal dělat dechová cvičení. Teď se snažím každé ráno dýchat podle Wima Hofa (Wim je The Iceman, chlapík, který dělá extrémní sporty na extrémních místech. Jeho metoda spočívá v dechových cvičeních v kombinaci s otužováním).“
Jak to vypadá?
„Každé ráno dělám zhruba třicet až čtyřicet nádechů a výdechů. Někdy udělám i více sérií. Pomáhá mi to snížit kyselost těla. Já to mám spojené i s takovou svou vlastní meditací. Prostě mi to uklidňuje mysl. Pak přejdu k otužování. Skvěle mi to pomáhá nastartovat den. Když jste rozbitý ze závodů a nemůžete po nich pořádně spát, tak tohle dokáže dodat energii a nakopnout.“
Co se vám při meditaci honí hlavou?
„Urovnávám si myšlenky a procházím si den, co mě čeká a co musím udělat, co je pro mě důležité a na co se zaměřit. Pomáhá mi to rozlišit, které věci jsou pro mě podstatné a které zase tolik ne.“
A otužování vás baví?
„To jo. Mám rád výzvy a vím, že pro regeneraci je otužování skvělé. Na Tour de France jsme třeba měli i ledové bazénky po dojezdu. Musí se to jen dělat s rozumem, protože pro regeneraci je to sice dobré, ale zase to snižuje adaptaci těla. Pak nemusí mít trénink takový efekt. Mám otužování rád, pamatuji si, jak na jednom tréninkovém kempu v květnu v Livignu jsem si musel skočit do polozamrzlého jezera. Vždycky jsem o tom snil, že se v něčem takovém koupu. Musím říct, že otužování mi pomáhá při závodech při termoregulaci, kdy promrzají hodně končetiny a prsty na nohou.“
Vy ten den i zklidněním končíte, že?
„V 21.00 hodin večer odkládám telefon a počítač. Měl jsem problémy s usínáním, tak jsem o tom hodně četl. Vypozoroval jsem, že třeba v Andoře spím dobře, a došlo mi, že je to tím, že tam nebyl internet a volání taky není nejlevnější, takže jsem si večer četl. Mám doma i žárovky, které jsou do červena nebo žluta, aby mě tolik světlo večer nerušilo. Ložnici používám jen na spaní a snažím se v ní nepracovat a nepoužívat mobil. Od té doby spím většinou dobře. Snažím se omezit kofein, protože tělu trvá celkem dlouho, než ho zmetabolizuje, ale přiznám se, že zrovna tohle je pro mě hodně složité, jelikož kávu mám hodně rád.“
Cyklistika je také hodně o hlavě. Co je pro vás osobně na závodech nejvíc psychicky náročné?
„Pro mě jsou úplně nejhorší momenty, kdy se třeba ze široké silnice sjíždí na úzkou a všichni chtějí být vepředu. Nebo když hodně fouká, to pak dochází z nervozity k pádům, a to nemusím.“
A co ty nebezpečné rychlé sjezdy z kopců?
„Horší jsou pro mě sjezdy po širokých silnicích, kde nás jede víc pohromadě a bojuje se o pozice. Když se ale jede technický sjezd a jedeme všichni za sebou, tak je to pro mě v pohodě. Je to sice většinou na hraně a rychlé, ale tam jsou všichni hodně soustředění a málokdy se tam něco stane.“
Váš šéf týmu Patrick Lefevere chce jen vítězství a zase vítězství. Takový tlak pro vás není stresující?
„Naopak. Mně přijde skvělé, že jdeme do každého závodu s cílem vyhrát. Nejezdíme závody jen tak objet, ale máme jasný cíl a za ním si jdeme.“
Když je ten cíl tak vysoko, můžete vůbec říct, já už nemůžu, dneska to holt nepůjde, nebo je to naprosto nepřípustné?
„Naopak je důležité to týmu dát vědět, a upraví se podle toho taktika. Vyměním si pak s někým roli, nebo se musí přijít s novým plánem. Například jsem takhle na jedné klasice po startu cítil, že nemám den a místo toho, abych bojoval o výsledek, tak jsem po startu pracoval na špici a po 150 kilometrech jsem pak odstoupil."
Co vy a bolest, dokážete se kousnout a jít přes hranu?
„Teď při návratu po pauze a operacích jsem si tímhle musel projít. Najednou mě třeba bolely strašně nohy, ale řekl jsem si, že i ostatní bolí, a tak jsem jel a doufal, že se třeba za chvíli zvolní. Letos jsem měl plno závodů, kdy jsem začal odpadávat a já si říkal: jeď dál, jeď dál, to půjde. Samozřejmě, že se mi honí hlavou, že bych mohl sesednout z kola, ale chce to nevzdat a snažit se tu krizi překonat.“
Každopádně po té roční odmlce působíte uvolněněji a rozdáváte úsměvy.
„Dřív jsem byl určitě víc napjatý, abych splnil očekávání týmu, řešil jsem kde co a pořád se mi to honilo hlavou. Teď si to chci hlavně užít, ale podat samozřejmě maximální výkon.“
Dám vám šanci se pochválit a zeptám se, co je vaší největší předností oproti ostatním?
„Mám rád těžké závody, kdy se mění tempo a právě na takových závodech dokážu podat výkon i v závěru závodu. Mojí specialitou jsou dojezdy na krátkých, prudkých stoupání. Ideálně okolo 500 metrů až kilometru.“
Alkohol si občas dopřejeme
V necelých osmnácti letech jste odešel závodit do Švýcarska, jak jste to odloučení od rodiny v takovém věku zvládal?
„Nejdřív jsem tam byl na tři měsíce a v dalším roce šest měsíců. Byl to takový internát. Dalo se to zvládat. Bylo tam hodně mladých kluků z různých zemí. Když jsem pak přešel do Francie, tak to bylo o něco horší, protože jsem tam bydlel většinou sám v jedné vesnici, bez auta. A když bylo venku nevlídno a nedalo se moc trénovat, tak to pro mě bylo náročnější.“
Vaší vášní je kromě kola i jídlo. Co jste jako dítě měl nejraději?
„Domácí ovocné koláče, perník, štrúdl. Prostě sladké věci. Rád jsem šel na zahradu dobrovolně trhat rybíz nebo meruňky, aby bylo na koláč.“
To už teď asi úplně nemůžete, co?
„Ale ano, můžu. Před nejdůležitějšími závody v sezoně si dva dny před startem jedeme tréninkově projet zhruba na tři hodiny trať, abychom se rozjezdili a hlavně spálili všechen glykogen, který máme ve svalech, a naše tělo následně mohlo přijmout více cukru. Čtyřiadvacet hodin před závodem musíme pak sníst hodně sacharidů a cukrů. Takže palačinky, koláče. Tohle je super. (smích)“
Dobře, ale asi se jinak v jídle hlídat musíte, ne?
„To ano, člověk musí jíst spíš zdravě, ale my na tréninku po šesti hodinách spálíme opravdu hodně kalorií a pak to musíte doplnit, takže si občas dáme i nezdravé věci. Tělo to rychle spálí. Pokud si ale dáte lívance s marmeládou a nemáte ten výdej, tak se vám uloží jako tuk. Takže my si klidně v tréninku dáme i dortík, to není problém.“
A po sezoně?
„Tak to se nejvíc těším na českou kuchyni, kterou během závodů jíst fakt nejde. Ale zase žádné velké hodování to není, protože jak skončím sezonu a jsem unavený, tak spíš ztratím chuť k jídlu a nemám moc hlad. Více hřeším v době, když se vracím do tréninku, to mám strašný hlad. Ale nemyslete si, že do sebe cpu smažené věci, to ne, to nemám rád. Svíčkovou ano, dobré sýry nebo steaky.“
Když jste na závodech, jak vypadá vaše jídlo?
„Ke snídani jím tak 200 až 300 gramů sacharidů, což je opravdu hodně, většinou müsli s rýžovým mlékem, med, palačinky s marmeládou. Když jsou přede mnou delší etapy, tak třeba vajíčka. Po dojetí jíme hodně sacharidy, proteiny. K večeři, jelikož je většinou až později, něco lehkého, hlavně zeleninu.“
A co alkohol?
„Jelikož často vyhráváme, tak si občas dopřejeme (smích). Jedna sklenička vína nebo šampaňského po úspěchu proběhne.“
Petře vy myslíte tak trochu i na zadní kolečka a začal jste podnikat ve zdravém jídle. O co jde a jak jste se k tomu dostal?
„Je to rok, co jsme začali. Hodně jsme o nápadu předtím mluvili a shodli se na tom, že nejtěžší je v dnešní době sehnat opravdu zdravou a zároveň dobrou svačinu. Hlavně když jste na cestách nebo když nemáte moc volného času. Jídlo hodně ovlivňuje výkon a psychické rozpoložení. A je jedno, jestli jste manažer nebo sportovec. Tak jsme si řekli, že do toho půjdeme a zkusíme něco začít vyrábět. Věřím tomu, že to půjde líp a líp. Rád bych v tom do budoucna pokračoval, teď se po kariéře vidím někde u jídla a výživy."
Jste hodně aktivní jak na stránkách vašeho jídla Pokeat, tak i na svém blogu. Kde na to berete v tom zápřahu a cestování čas?
„Většinou po snídani před tréninkem. Zhruba hodinu se tomu věnuji. On je čas i odpoledne a já potřebuji zaměstnávat nejen tělo, ale i hlavu. Takže buď píšu, nebo čtu, poslouchám podcasty. Snažím se načerpávat informace a pak je nějak zpracovat a publikovat. Mě to baví, většina mých týmových kolegů kouká na seriály, ale já potřebuji jiný stimul.“
Co čtete?
„Všechno možné. Dřív jsem četl hlavně odborné publikace a biografie, ale v poslední době i beletrii.“
Doporučíte něco?
„Skvělá je kniha od profesora Johna McPheeho o tom, jak psát, jak o psaní přemýšlet, nebo Jak spíme od Matthewa Walkera. Oslovuje mě stoická filozofie, hlavně Seneca nebo Marcus Aurelius. A ze současnosti knihy od Ryana Holidaye.“
Takže máte i spisovatelské ambice?
„To zatím nevím, ale baví mě to. (smích)“
