Patří k nejlepším kanoistům na světě. Počet medailí, které navozil ze světových a evropských šampionátů, se zvolna blíží k dvacítce. A to je Martinu Fuksovi teprve šestadvacet let! Na Evropských hrách v Minsku nepřidal žádnou, o to víc chce uspět koncem srpna na mistrovství světa v Szegedu. Na jeho figuře je jasně znát, že v posilovně tráví hodně času. „Nejsilnější musí být záda, aby ulehčila rukám, protože ty rychle vytuhnou, celý závod by nevydržely,“ přibližuje svůj trénink.
Před loděnici TJ Lokomotivy Nymburk, o které mluví jako o nejlepší loděnici na světě, dorazí na bicyklu. „Jsme v Nymburce, tady jezdíme všichni na kole,“ směje se. V útrobách nenápadné budovy zamíří až dozadu, k nevelké posilovně. „Je to tu malý a skromný,“ utrousí jakoby omluvně. Právě odtud se Martin Fuksa odrazil do světa velké rychlostní kanoistiky. I když to na Evropských hrách v Minsku nevyšlo tak, jak doufal, hodlá dřít dál. Vždyť na konci srpna čeká mistrovství světa v maďarském Szegedu. A tam už půjde o letenky na olympiádu.
V Minsku jste byl jeden z favoritů, mrzí vás deváté místo hodně?
„Medaili jsem chtěl, to je jasný. Myslím, že už ani nemůžu mít jiné než medailové ambice. My kanoisti máme v sezoně hrozně málo závodů a já se chci v každém z nich předvést. Ale zase tak smutnej z toho nejsem, jedu pořád dál. Pro mě je letos vrchol mistrovství světa a nominace na olympiádu. To bude nejdůležitější.“
Máte teď pro světový šampionát v Szegedu o to větší motivaci?
„Určitě! Třeba loni jsem zkraje sezony vyhrál všechno a v duchu jsem se jakoby uspokojil. Připadalo mi, že něco jsem si už splnil, mám tak trošku hotovo a už nemám co dokazovat. Letos jsem byl čtyřikrát druhý na svěťácích, takže se ukázalo, že momentálně nejsem nejlepší, Evropské hry taky nevyšly, takže mám teď opravdu velkou chuť vytáhnout se v Szegedu. A určitě bych chtěl zlatou medaili. Chtěl jsem ji získat na Evropských hrách, ale ještě lepší by to bylo na mistrovství světa. To se mi zatím podařilo jen dvakrát.“
Na Evropských hrách vás potrápil vítr…
„Nechci se na něj vymlouvat, nebyl jsem dost rychlý, to je celé. Jenže když fouká zleva, je to pro mě úplně nanic. Tušil jsem to, už když jsem u kanálu vystoupil z autobusu. Jako kdyby někdo běžel s překážkami a někdo bez nich. První čtyři v pořadí byli leváci, zatímco praváci uzavírali pole. Jinak jsem schopný s ostatními závodit, to ví každý.“
Když jste viděl, že to nepůjde, začal jste už myslet na závod deblkanoí, kde jste startoval s bratrem Petrem?
„Kdybych máknul, třeba by z toho páté nebo šesté místo bylo, ale já mám cíle někde úplně jinde. Jakmile jsem neměl vidinu medaile, už jsem myslel na debla. Abych trochu pošetřil síly a aspoň na něm něco urval. Tohle byl náš první mezinárodní kilometr a byli jsme na něm s bráchou šestí. On jel suprově, je to pro něj určitě povzbuzení. Odměna za všechnu jeho dřinu. Je mu teprve jednadvacet, ale strašně maká, stejně jako já. Má do toho hroznou chuť a vidím na něm, jak moc by chtěl uspět.“
O úspěších se nerozhoduje jen na vodě, ale často i v zimě v posilovně, že?
„Ano, hlavní je podzimní, zimní a jarní příprava, a to jsme rozhodně v posilovně každý den. Hodinu a tři čtvrtě jedeme těžké činky. Různé pyramidy, vrcholy, prostě maximální sílu. Když pak přijde léto, váhy už si nedáváme skoro žádné. To mám většinou na čince maximálně padesát kilo, nebo čtyřicet. To je váha, kterou pak tahám na pádle.“
Jaké svaly vlastně kanoista potřebuje? Když se na vás člověk podívá, řekl by – biceps. Je to tak?
„Ani ne. Na lodi se zapojuje skoro celé tělo, ale když se na mě fakt podíváte, asi zjistíte, že hlavní je vršek těla. Ten se snažíme posílit co nejvíc. Děláme starou klasickou školu: taháme činky, železa. Bench, přítah, shyby… A není to úplně biceps, nejvíc používáme záda a ramena. Záda jsou největší sval, při záběru se snažíme zvedat právě zády. Proto mají být nejsilnější a mají ulehčit rukám, protože ruce by celý závod nevydržely, ty rychle vytuhnou. A my potřebujeme, aby šly jak ruce, tak i záda.“
A co nohy? Zapojuje kanoista taky nohy?
„Nohy vlastně vůbec nepotřebuju, na ně si dávám jen pár dřepů na bosu (balanční plošině), abych zpevnil kolena, protože ta mě občas bolí. Běhat chodíme vlastně jen proto, aby byly nohy rozhýbané. Kdybych na nich měl moc svalů, tak si to zbytečně vozím v lodi. To jsou kila navíc, který prostě nechci mít v závěru toho kiláku, když jsem už úplně mrtvej.“
Dá se vypočítat, kolik tréninku v posilovně věnujete které svalové skupině?
„Záda a ramena jsou části těla, kterým se věnujeme úplně nejvíc. Taky děláme trošku bicák, abychom neměli záda a trapézy úplně narvaný a ruce žádný. Takže bench, z toho se dělají prsa, to je jasný, pak přítah čili opak benče, tím se posiluje předloktí a biceps. Je to komplexní, prostě celý vršek těla. Jo a samozřejmě břicho, na to bych málem zapomněl. Nejde jen o břišáky, co jsou vidět, je třeba se zaměřit i na ty vnitřní.“
Jezdíte na hodně úzké lodi. Potřebujete silný střed těla i kvůli rovnováze?
„Pamatuju si, že když jsem byl mladší, nějaký střed těla jsme vůbec neznali. Mám dojem, že to je fenomén až poslední doby. Každej teď cvičí na balančních podložkách, TRX (závěsný posilovací systém) a používá různé další pomůcky. Musím říct, že já jsem v tomhle furt sto let za opicema. Někdy si něco takového udělám, protože mi to doporučují fyzioterapeutka a masér, se kterými samozřejmě spolupracuju. Mám od nich speciální cviky, které mám dělat vždycky po tahání želez jako kompenzaci. A rovnováhu stejně v posilovně extra nenatrénujete. To se musí prostě furt dokola jezdit na kanoi a ono to přijde.“
Kanoisté v lodi klečí na jednom koleně. Potřebuje koleno nějaké speciální zacházení?
„To je hodně individuální. Já dělám třeba dřepy na bosu. Hlavně od té doby, co jsem si v roce 2013 koleno zranil. Roztrhnul se mi tam váček, měl jsem zánět bursy, takže jsem nemohl vůbec klečet. Trvalo tři měsíce, než se to dalo dohromady, přišel jsem tehdy kvůli tomu o mistrovství světa. Pak jsem to hodně řešil s fyzioterapeutem a musím to zaťukat, od té doby je koleno v pohodě.“
Na rozdíl od kolegů kajakářů vy, kanoisté, pádlujete pořád na jednu stranu. To asi taky vyžaduje nějakou kompenzaci, ne?
„Když se na mě podíváte, vidíte, že mám páteř zahnutou trošku doprava. Nedá se to vyřešit stoprocentně, ale jak jsem už řekl, spolupracuju s fyzioterapeuty a ti mi ordinují kompenzační cviky, abych to aspoň trochu srovnal. Ale málo platné, nikdy asi nebudu mít levou stranu stejně silnou jako tu pravou. To už je úděl sportovce. Ale dokud mě nic extra neomezuje, moc to neřeším. Sem tam mi teda někdo k fotce na sociální síti napíše, že za deset let budu úplně hotovej.“
Řešíte to?
„Ne. Na to já prostě teď nemyslím. Snažím se být dobrej teď, a i když třeba časem nějaké problémy přijdou, řeknu si, že jsem kanoistice dal 100 procent a litovat ničeho určitě nebudu.“
Chtějí hejtovat, nebo vám spíš pomoct?
„Nemyslím, že jsou to hejtři. Spíš je vnímám jako chytrolíny, kteří si včera udělali kurz a myslí si, že vědí všechno. Na druhou stranu je nechci nějak urazit, to vůbec. Třeba mi chtějí jen poradit. Ale neuvědomují si, že dělám vrcholový sport a to je prostě tak jako tak maličko ničení těla.“
Kolik kilo si vlastně na činky nakládáte? Evidujete si osobní rekordy?
„Na osobáky můžu myslet jen v zimě, v létě, kdy se závodí, nezvednu vůbec nic. Nejvíc mám 165 kilo na benč i na přítah. Shybů udělám 86 v kuse. Taky trénujeme s činkou vytrvalost. Naložím si 50 kilo a na benči mám za dvě minuty 120 zdvihů, na přítahu 130, myslím. Na břicho děláme sedy – lehy. Když je dělám fakt poctivě, dám každou vteřinu jeden. A když jsou trošku nepoctivý, tak i víc. Ale tyhle rekordy jsem evidoval spíš dřív, když jsme se s klukama v posilce honili. To bylo furt: Kolik máš na benči? Kolik na přítah? (směje se). Jak je člověk starší, už to moc neřeší. Ví, že důležitý je být rychlej na vodě, to je celý.“
V zimě je tedy těžiště přípravy v posilovně. A jak se trénuje v létě na vodě?
„Mám jasně dané úseky. Někdy delší, to je pak frekvence pádlování nižší, a někdy zase kratší, to pádluju rychleji. Na kilometru, ten se jezdí na olympiádě, proto se na něj zaměřuju nejvíc, pádluju rychlostí kolem šedesáti záběrů za minutu, při dvoustovce je to devadesát. Technika záběru se nemění, ale pokaždé se snažím myslet na to, aby byla správná. Nejlepší je, aby byl jeden záběr jako druhý. A furt dokola. Miliony záběrů.“
