Hůř snad ani nemohli finále odstartovat. Liberečtí hokejisté si ze Slezska přivezli tvrdou lekci a doma musí dokázat, že se mentálně a fyzicky nevystavili v parádní semifinálové při se Spartou. Tedy takhle...
Tygři jedou nad plán, titulový boj je sen, který měl prožívat někdo jiný. Z poloviny jiný tandem. Severočeši poskládali do právě finišující sezony interesantní kádr, avšak ten jim dost citelně pocuchaly těžké trable nejlepšího beka a jednoho ze dvou elitních centrů. Šmíd s Filippim skončili na operačním stole. Co by s jinými týmy zamávalo, s tím se Tygři fortelně vypořádali.
Do klíčových rolí vkročily zálohy, řada borců vytáhla svá maxima o level výš. Takový Musil až o dva. Střet o Masarykův pohár ovšem vyžaduje specifický přístup. Neúprosnou disciplínu. Hlavně vůči sobě. Fight s Oceláři zatím Tygři nedávají. Hlava vynechává, do finále se zatím nedostavila.

Musí přijít už ve čtvrtek, nebo bude s Libercem rychle amen. Třinečtí si jedou pečlivě svou hokejovou doktrínu, z hlavní silnice neuhýbají. Žádný blinkr na okresku. Zatímco jejich oponent je roztěkaný, nekoncentrovaný. Čím víc mu to nelepí na bojišti, o to je podrážděnější a náchylnější k neférovým fyzickým atakům.
Pro druhou partii se vyfauloval Musil, žádná další už se teoreticky nemusí týkat Petra Jelínka. Oba přitom dostali minimální disciplinární postihy, jít v sankci níž by nebylo morální. Ať se pod Ještědem klidně dál domnívají, že někteří třinečtí hráči jsou baletky. Myslet si mohou cokoli, zásadní je, co hodnotného Tygři předvedou na ledě.
Zatím byli ve finále za nerudné kňouravé kočky. Přišel nejvyšší čas vrátit se do módu, jímž odstranili z cesty rudého favorita.
