Není prý moc věcí, nad kterými by legendární sprinter Maurice Greene dokázal žasnout. Rozhodně však mezi ně patří závody Usaina Bolta. I proto se Greene, bývalý světový rekordman a dvojnásobný olympijský šampion, těší na úterní Zlatou tretru Ostrava, kterou bude sledovat na vlastní oči.
Dělová koule z Kansasu. Tak se podsaditému svalovci Maurice Greenovi říkalo. Na stometrové trati patří k legendám světového sprintu. Třikrát vyhrál mistrovství světa (1997, 1999 a 2001), z olympiád má čtyři medaile.
Právě na Zlaté tretře před šestnácti lety rozjížděl kariéru. Tentokrát ovšem pětatřicetiletý Greene zůstane pouze v ochozech a hodlá se bavit výkony Bolta a dalších hvězd jubilejního padesátého ročníku. S hlasitým smíchem odmítl i nabídku závodit mezi veterány.
Troufáte si odhadnout, jaký by byl váš současný čas na stovce?
„Teď? Pomalý… (směje se) Kluci z akademie, které mám v Americe na starosti v tréninku, mě pořád hecují a provokují, abych si s nimi zaběhl, ale já jim na to jen říkám, že je bych pořád porazil kdykoliv. (směje se) A že si to nepotřebuji dokazovat. Počítám, že bych se pod jedenáct sekund ještě dostal. Pořád vím, jak na to.“
Před hlavním programem Zlaté tretry Ostrava závodí také veteráni na stovce…
„Ououou! Ne, ne, nemám si už co dokazovat…“
Běhají tam i atleti, kteří mají třeba šedesát let.
„Jo, tak toho mi dejte…“ (směje se)
Co jako bývalý šampion říkáte na výkony Usaina Bolta?
„Když zaběhl světový rekord v Berlíně, byli jsme všichni překvapení! Vždyť byl do roku 2008 dvoustovkař a najednou úroveň na stovce posunul někam, kde ještě nikdo nikdy nebyl. To je pro atletiku jen dobře. Není moc věcí, co mě dokáží opravdu upoutat a zaujmout. Ale tenhle závod, byla jedna z nich.“
Kam podle vás může Bolt a ostatní posunout hranice rekordů na stovce a dvoustovce?
„Už když jsem já běhal, časy se neustále zrychlovaly, ale limity a čísla po mně nechtějte. Zlepšují se technologie, boty, dráhy… Konkrétní číslo se nedá odhadnout, ale troufám si říct, že progres tady pořád bude. Což je pro atletiku jen dobře.“
Na Zlaté tretře se potkáte s řadou šampionů. Mezi jinými i s Janem Železným nebo Jarmilou Kratochvílovou, kteří své světové rekordy stále drží. Na stovce se ale rekordy stále posunují, čím to podle vás je?
„Pozor, já jeden světový rekord taky ještě držím – rekord na šedesát metrů… (směje se) Že se rekordy posunují, je jenom dobře. Sport jde dál dopředu, vždycky se na něj lépe kouká, než kdyby jen pořád stál na místě. Jak jsem říkal, technologie se pořád zlepšují, jsou nové metody tréninků, atleti jsou větší, silnější, rychlejší. Ale není to jen o tvrdém tréninku. Pamatuji si, že když jsem v roce 1999 útočil na světový rekord, před každým závodem jsem říkal, že teď už jej konečně zlomím, zlomím, zlomím. A ono to pod tím tlakem nešlo. Až když jsem se přestal nervovat a soustředil se jen na výkon, tak rekord najednou přišel jako by sám. To taky říkám klukům, které trénuji. Není to jen o zátěži, ale také o chytrosti, promyšlenosti a uvolnění.“
Proto teď světovému sprintu vládne pohodový Bolt?
„Jo, jo, to je možné. Když si užíváte legraci, je to víc uvolněné, nejste tak pod tlakem a jde to.To člověka posunuje. Vždycky jsem si říkal: ‚Ať běh něco dostane z tebe, ne ty z běhu.‘“
Specializoval jste se krátké sprinty. Jakou nejdelší trať jste vlastně uběhl?
„V joggingovém tempu jsem nejvíc běhal zhruba tak 45 minut (směje se) Ale ostře na tréninku maximálně 500 metrů. Víc ne.“
Proč ne?
„A proč ano?“
Rekordy na třístovce nebo čtyřstovce vás nelákaly?
„Vůbec, to na mě bylo moc dlouhé. Nikdy jsem neměl rád závody, při kterých můžu o něčem přemýšlet. (směje se) Stovka a dvoustovka jsou tak akorát. Vyrazíte a za chvilku jste v cíli. Ale čtyřstovka? Odstartujete a po chvíli si říkáte, proč to vlastně běžím? Proč tak trápím svoje tělo? Ne, ne, opravdu díky! Tyhle tratě mě nikdy nelákaly.“
Na Zlaté tretře jste závodil v roce 1995, pamatujete si něco z té doby?
„Už je to tak dávno, že vzpomínek moc nemám. Ale byly to pro mě důležité závody, protože jsem vlastně začínal kariéru. Byly to mé první závody v Evropě, mé začátky, byla to legrace.“
Dá se porovnat Maurice Greene z roku 1995 a 2011?
(směje se) „Jsem teď daleko víc zrelaxovaný. Život je fajn, když nemusím soutěžit. Pořád jsem mezi sportovci, jezdím na velké akce, ale můžu si při tom i projít město a poznat i něco jiného, než jenom stadion. Během kariéry jsem neměl moc času si tohle užít.“
