Vlašičová: Měla jsem strach, jestli si najdu kluka

Její příběh je ověnčen medailemi a útoky na světový rekord. Ale také má za sebou nepříjemné porážky a vážné zdravotní problémy. A přesto, že fanoušci oceňují její krásu, v dětství si sama sebou nebyla jistá.

Jak se vám poslouchá, že jste považována za jednu z nejlepších, ale zároveň i nejkrásnějších atletek současnosti?
„Jsem samozřejmě velmi pyšná, když slyším takovou pochvalu. V tomhle byznysu - protože tohle je i byznys, nejenom zábava - je výhodné mít k dobru kompletní balíček. Nemyslím jenom fyzickou krásu. Jde také o komunikaci s publikem, způsob, jakým se na vás lidé dívají. Jde o to, jak se chováte na ploše, jak oslavujete, jak ukazujete své emoce. Jsem přesvědčená, že výsledek určitě neznamená všechno. Všechny tyhle věci se musí propojit.

Co si myslíte o lidech, kterým se nelíbí, že se atletika odklání od tradičního zaměření na sportovní výkony?
„Komu se to nelíbí?“

Jsou takoví lidé. Atletika je sport, který si dosud zakládal na tradicích…
„Nevím. Myslím, že není důvod, proč by neměla být interakce mezi publikem a závodníky. Lidé přicházejí na stadion, aby fandili atletům. Je samozřejmě dobré jim tuhle laskavost vrátit. A to lze tím, že jim ukážeme emoce. Protože nikdo nemá rád roboty. Já to vždycky beru tak, že když jsem smutná, ukážu to. A když jsem šťastná, ukážu to taky. Sport je i o tom, jak se vyrovnáte se svými výsledky.“

Máte ráda pozornost fotografů a kamer, která je kolem vás každý závod extrémní?
„Já je ani nevidím. Média jsou na každém závodě, takže je ani nevnímám.“

V čem vidíte krásu vy?
„Krása je pro mě výzva každého závodu, posouvání mých limitů, zjistit, kam až se můžu dostat.“

A co se týče věcí, nebo lidí?
„Já mám nejlepší pocit při závodě, když skáču dobře. Když jdu z doskočiště a mám za sebou povedený skok, to je ten nejlepší pocit. Je to velmi krátký, ale velmi silný okamžik. Vždycky ho chci zažít znovu. Dodává mi to adrenalin. Když cítím, že mi lidé fandí, přestože nezávodím ve vlastnízemi, je to opravdu příjemné.“

Blanka Vlašičová neměla s úvodními výškami na Zlaté tretře sebemenší problém • ČTK

Fanoušci vás považují za krásnou a jsou zvyklí, že při závodech vždycky dobře vypadáte. Ale co když jste zrovna smutná. Je pro vás těžké hrát roli?
„Když nejsem šťastná, tak samozřejmě nepředstírám, že šťastná jsem. Po závodě podepíšu nějaké fotografie, to je součást mojí práce. Ale nebudu si hrát na něco, co nejsem. Občas mám období, kdy nejsem příliš spokojená. A neskrývám to. A myslím, že lidí to oceňují. Je důležité ukázat, co člověk cítí.“

Jaké jsou vaše vztahy s ostatními závodnicemi? Nezávidí vám některá?
„To opravdu nevím. I v jiných sférách života máte lidi, kteří nejsou vždycky milí a jsou trochu závistiví. Možná je někdo takový i mezi mými soupeřkami. Takovou zkušenost jsem ale zatím naštěstí neměla. Nemůžu říct, že jsme kamarádky, protože spolu netrávíme tolik času. Ale určitě mezi námi nepanuje nenávist. Během závodu je mezi námi pozitivní napětí, potom se můžeme uvolnit. Můžeme si spolu promluvit. Samozřejmě, že jsou holky, s kterými mám dobrý vztah, a s některými zase ne. Nemůžete vyjít s každým.“

Sledujete, co ostatní výškařky nosí, nebo jaký mají účes?
„Tomuhle nevěnuju zvláštní pozornost. Ale výškařky jsou také ženy, takže se samozřejmě staráme, jak vypadáme. Nejsme jenom sportovkyně, jsme normální holky. Chceme mít krásné vlasy, vypadat pěkně, mít hezký make up. Ale ostatní moc nesleduju. Starám se o to, jak vypadám já.“

Kolik času potřebujete, abyste se upravila před závody?
„Make up mi zabere pět minut, na vlasy potřebuju deset, patnáct minut. Vždycky se vejdu do dvaceti minut.“

Často závodíte s jasně červenými nehty, je to náhoda?
„Nosím je na každý velký závod. Pokaždé, když jsem závodila na mistrovství světa nebo Evropy, jsem měla červené nehty. Namalovala jsem si je tak i na mistrovství světa v Ósace, kde jsem vyhrála. Takže mi nosí štěstí. A to platí obecně o červené barvě. Můj reprezentační dres je ostatně taky vždycky červený.“

Když jste byla malá, považovala jste se za krásnou?
„Asi jako každé malé dítě jsem měla problémy se sebevědomím. Měla jsem ve svém životě hodně fází, kdy jsem si říkala, že jsem příliš veliká. Byla jsem také opravdu hodně hubená. Měla jsem dokonce strach, jestli si někdy vůbec najdu kluka. Myslím, že k dospívání patří poznávání sebe sama. Člověk má spoustu otázek, má problémy sám sebe akceptovat. Možná až ve dvaceti, jednadvaceti se naučíte respektovat sebe a své tělo. Teď s tím nemám problémy. Vůbec nepřemýšlím, jestli jsem hezká, nebo ne. Jenom se snažím vypadat nejlíp, jak to jde. Ale samozřejmě to pro mě není životní priorita.“

A co dnes? Žádají vás muži často o rande?
„Ne moc často, jsou velmi ostýchaví.“

Poražená hrdinka - Blanka Vlasičová • ČTK

O podobném problému píše ve své knize plavkyně Yvetta Hlaváčová, také pohledná a vysoká dívka. Čím si to vysvětlujete?
„Pro kluky, kteří mě znají jen málo prostřednictvím médií, může být trochu odstrašující se ke mně přiblížit. Nosí v sobě určitý obraz člověka ještě předtím, než ho potkají. Je těžké tuhle image prolomit. Je těžké je přimět, aby udělali první krok a snažili se mě poznat jako normální dívku, která se prostě stala dobrou výškařkou, ale má i jiné součásti osobnosti, které oni vůbec neznají. A v nich je vlastně stejná jako jiné holky. Takže, ano, mám určité zkušenosti, ne špatné. Ale je fakt, že se kluci trochu bojí. Ale žiju v malém městě, velikém asi jako Ostrava. Lidi jsou zvyklí, že mě vidí na ulicích. Přijde jim to normální.“

Teď se vám daří, ale před pěti lety jste měla velké potíže se štítnou žlázou. Jak na tu dobu vzpomínáte?
„Vždycky, když jste nemocný, je to těžké. Musela jsem podstoupit operaci a trvalo mi zase nějakou dobu, než jsem se dostala zpátky do formy. Nikdy jsem si ale nepomyslela, že by to měl být konec. Vždycky jsem věděla, že je to jenom jedna část mé kariéry, že musím zůstat trpělivá a pokračovat dál. Nejtěžší pro mě bylo, když jsem se snažila trénovat a zároveň mít úroveň hormonů na normální úrovni. To nebylo možné, protože během přípravy je člověk vystresovaný, takže jsem nemohla mít dobrou rovnováhu. Rozhodnutí o operaci bylo koncem mých problémů.“

Vážíte si o to víc vašeho comebacku, který vyvrcholil loňskou sérií34 závodů bez porážky?
„Ano, každopádně. Když se vám něco takového stane, zjistíte, že všechno je křehké a musíte si vážit každé chvíle. Dalo mi to víc motivace, zkoušíte se moc nestresovat maličkostmi. Jste víc přirozený. Stala jsem se lepší atletkou, lepším profesionálem.“

Zvedla vám teď motivaci německá výškařka Ariane Friedrichová, která vás porazila loni v Bruselu i letos v Berlíně?
„Samozřejmě je dobrá motivace, když je tu dívka, která dokáže skákat tak vysoko jako já. Je to dobré pro skoky do výšky a nakonec i pro mě. Musíte brát v úvahu i to, že pro mě není jednoduché, když na vyšších výškách zůstávám sama. Takhle si můžeme vzájemně pomoct k lepším výkonům.“

Archív • SITA

Poté, co jste loni prohrála v olympijském finále s Belgičankou Hellebautovou i v posledním závodě Zlaté ligy s Friedrichovou, vás kritizovala ruská tyčkařka Jelena Isinbajevová pro ztrátu motivace. Co byste jí odpověděla?
„Loni jsem s motivací neměla žádné problémy. Nemyslím, že tím Jelena myslela něco špatného. Je pravda, že tuhle zimu šla motivace dolů. Měla jsem za sebou náročný rok, nemohla jsem ze sebe dostat maximum. V Turíně na halovém mistrovství Evropy mi to nešlo. Ale nakonec jsem ráda, že se to stalo. Byl to pro mě budíček, šoková terapie. Dala jsem se dohromady.“

Může nová rivalita s Friedrichovou vést až k překonání světového rekordu Bulharky Stefky Kostadinovové 209 centimetrů, který odolává už 22 let?
„Pro mě to není psychický problém, velké výšky mě pod tlak nedostávají. Všichni se mě mohou ptát na světový rekord, ale já se o tahle očekávání moc nestarám. Vím, čeho jsem schopná. Ale dávám si čas. Nemyslím, že musím letos skákat víc. Nemyslím, že rekord vůbec musím skočit. Je tu ale dobrá možnost, že se mi to může podařit. Udělám všechno, aby se mi to povedlo. Ale není to něco co musím. Musím být trpělivá a nedostat se zbytečně pod tlak.“