PŘÍMO Z RIA | Žádná lítost. Překážkářka Zuzana Hejnová skončila v olympijském finále v Riu čtvrtá a výkonem 53,92 sekundy ji k medaili scházely dvě desetiny. Chvilku po finiši ale působila vyrovnaně. „Podala jsem maximum,“ řekla Hejnová, která většinu letošní sezony doháněla tréninkové manko po jarním zranění achilovky.
V cílové rovince jste bojovala o medaili, ale v závěrečných metrech vás předběhla Američanka Ashley Spencerová, kde se rozhodovalo?
„Prostě jsem to prohrála až na konci. Posledních dvacet metrů jsem už nemohla, přejela mě zezadu. Ale já myslím, že jsem podala maximum, na co jsem v danou chvíli měla, nic jsem tam nenechala. Těžko říct, jestli jsem to trochu přepálila a pak mi chybělo v konci, to mi asi řekne až trenér. Ale zdálo se mi, že běžím dobře a pak mi došlo.“
Jak výsledek hodnotíte po letošních zdravotních problémech?
„Po tom všem, co jsem prožila tuhle sezónu, myslím, že musím být spokojená. Kdybych nebyla, nebyla bych pokorná. Ta achilovka mě fakt bolela, tréninky stály za prd a začalo se to zlepšovat až před olympiádou. Myslím, že jsem z toho vytěžila maximum.“
Kdyby před třemi týdny někdo řekl, že tu poběžíte pod 54 sekund…
„...nevěřila bych. Byla jsem z toho nešťastná, moc mi to nešlo, necítila jsem se dobře. Bolela mě noha, ti, co se mnou byli často, prožívali to se mnou, viděli, jak jsem z toho špatná. S pokorou musím říct, že čtvrté místo je super s ohledem na to, jak se to vyvíjelo.“
Projevilo v posledních metrech, že nemáte tolik natrénováno?
„Nemyslím, že natrénováno, protože jsem se každým závodem zlepšovala, spíš mi chyběly ty starty. Kdybych měla o tři starty víc, poběžím mnohem rychleji a medaile z toho je. Takhle jsem to riskla a bohužel jsem čtvrtá. Medaili jsem mít mohla, ale nejsem nespokojená. Samozřejmě to mrzí…“
Působíte vyrovnaně, zaútočilo na vás v cíli vůbec zklamání, že medaile unikla?
„Zklamání tam určitě bylo. Na medaili jsem si fakt věřila, říkala jsem si, že bronz to být musí. Ale když se na to podívám reálně, běžela jsem dobře. Pod padesát čtyři je dobrý čas na to, že jsem vůbec nezávodila.“
Kdy jste si uvědomila, že z toho medaile nebude?
„Já si nemyslela, že to je v háji, já se pořád viděla na druhém třetím místě. Pak jsem viděla, že zrychlujou a už to tam není. Jak mě začala Spencerová dobíhat, už jsem neměla jak na to zareagovat.“
Ovlivnil vás nějak déšť, který se na plochu Olympijského stadionu začal snášet těsně před startem?
„Nebylo to příjemné. Byly jsme svlečené, čekaly jsme dlouho v útrobách, než desetibojaři dojdou čestné kolečko, pak než oštěpařky doházejí. Člověk vychladne. Měly jsme to všechny stejné, na to se vymlouvat nemůžu, ale nepříjemné to bylo.“
Těsně před vaším závodem získala bronz oštěpařka Barbora Špotáková, vnímala jste to?
„My čekaly, až holky doházejí, tak jsem to sledovala. Doufala jsem, že už Báru nikdo nepřehodí, a samozřejmě mám radost. Pak jsem ji slyšela v zatáčce, jak mi fandí, to bylo fajn.“
