Žokej Josef Váňa: Od virgulí k triumfu
Sedminásobné vítězství Josefa Váni (57) ve Velké pardubické je triumfem žokejské vůle a tvrdé práce. Málokdo ale ví, že k tomu všemu je potřeba přidat ještě něco – Váňovu víru v tak trochu nadpřirozenou věc. V co? V potřebu neutralizovat patogenní zóny, které koním i lidem kolem nich vadí.
Čtěte iSport.cz v Googlu přednostně
Nastavte si iSport.cz jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Josef Váňa rozhodně není žádný »duchař«. K věcem se staví racionálně a nadevše si cení obyčejného selského rozumu. A tak když se spolu s manželkou a koňmi v roce 1993 usadil na bývalém statku v Chyši na Karlovarsku, právě proto si všiml věci, která mu dělala hodně těžkou hlavu.
Pár set metrů od stájí v Chyši se tyčí kopec Vladař. „Kdysi to byla sopka, která kolem sebe vychrlila možná statisíce tun lávy. Je všude kolem nás a vytváří patogenní zóny. Ale už je máme pod kontrolou,“ řekl žokej Váňa Nedělnímu Blesku.
V Chyši chovali kdysi býky. Byli prý neuvěřitelně zlí a pár lidí ošklivě pochroumali. Koně, kteří přišli na jejich místo, se začali chovat také zvláštně. „Nespali, chodili v boxech stále dokola, vyhazovali a my jsme se dlouho pídili, proč to tak je,“ vzpomíná Váňa. Pak se mu podařilo najít starou paní, místní rodačku, která mu s virgulemi v rukou patogenní zóny vysvětlila. Stáje a vůbec všechna místa pro koně vybavili dutými kužely – pyramidami – s kruhovým půdorysem. Absorbují prý negativní energii.
„Co jsme pyramidy zavedli, koně se změnili. Já na to prostě věřím,“ tvrdí žokej. Pak vzal dvě drátěné virgule, do každé ruky jednu, a předvedl, že pod pyramidou jsou v klidu. Ani ne pět metrů od ní se mu ale v dlaních začaly protáčet jako zběsilé. „Vidíte?“ triumfálně se usmál Váňa. „Je to tak!“ Noc před závody pod pyramidou stráví každý kůň. 
Váňovi měli ve valašské vesničce Slopné, kde se budoucí žokej narodil, malé hospodářství. Dvě krávy pásl budoucí žokej jako kluk spolu s družstevními a samo sebou na nich jezdil.
„Jak jsem je proháněl, dojily míň mléka. Družstevní živočichář Šustka pátral proč a jednou mě při té jízdě nachytal. Dal mi pár za ucho, ale začal mi půjčovat svého koně, klisnu Furinu. A tak jsem byl ve třinácti poprvé v sedle.“
Z kladrubského učiliště, z oboru chovatel koní, o pět let později Váňu vyhodili. Jak říká, přizabil ve rvačce pár kluků, kteří znásilnili jeho kamarádku. Skončil v Tlumačově, na hříbárně. A tam, při jedné z každoročních Hubertových jízd pro zaměstnance, poprvé vyhrál. „Dali mi spíš z milosti vysloužilého plemeníka, hřebce Katalina. Bylo mu dvaadvacet. A když jsem z něj to prvenství vymáčkl, svěřili mi přípravu remontů, mladých koní. A rázem jsem byl k dostihům blíž.“
Vojnu u dělostřelců v Boru u Tachova (povinnou, dvouletou) si Josef Váňa o půl roku zkrátil podpisem smlouvy, ve které se zavázal jako brigádník fárat šestnáct měsíců na Ostravsku. Potom stavěl vysílač Ještěd a nakonec – z místa strojníka lyžařského vleku na Petrových kamenech v Jeseníkách – odešel dělat trenéra do stáje, kterou tehdy založili ve Světlé Hoře poblíž Malé Morávky.
Bylo mu téměř třicet let a vážil skoro osmdesát kilo. Než se dostal do kondice a zhubl, trénoval děti. Tam také potkal svoji budoucí druhou ženu Pavlu (42). „Bylo jí asi tehdy osm a jezdila dobře, s koňmi problémy neměla,“ vybavil si v paměti Josef Váňa.
Podruhé ji uviděl o mnoho let později v Německu, v Baden-Badenu. Byla z toho láska a vzali se. Mají spolu dva syny Martina a Josefa. O svém prvním manželství slavný žokej odmítá mluvit. Je to podle něho uzavřená minulost…
Splněná touha Josef Váňa je svojí kariérou výjimečný nejen v České republice. Za téměř čtyři desítky let odjezdil hodně přes osm set dostihů, skoro tři stovky z nich vyhrál a pod svým sedlem vystřídal snad šest set koní. Cena za to všechno ale je vysoká. Zlomil si klíční kost, dva obratle v páteři, pánev, kotník i koleno, měl rozdrcené rameno i patní kost a kyčel, zlomená žebra mu probodla plíce a málem umřel. Jistý primář – ortoped, když uviděl jeho rentgenové snímky, tipoval, že patří invalidnímu důchodci…
„Někdy se divím, že mi v těle ještě všechno funguje, jak má,“ krčí rameny žokej. Ve Velké pardubické poprvé startoval v roce 1985, když mu bylo 33 let. O dva roky později ji poprvé vyhrál. Sedmým triumfem na Velké si splnil další klukovský sen.
Hlavně si ale cení toho, že se má kam vracet. Trénuje šest desítek koní v krásném koutě západních Čech a má kolem sebe lidi, na které se může spolehnout. A manželku Pavlu, svého dobrého ducha, která by ho nejraději viděla jen u sebe doma. Ví ale, že to jednoduché nebude. Josef Váňa možná pojede Velkou znovu a znovu…
