10°C
Soukromá zpověď fotbalisty Koláře. Plakal jsem tajně, promluvil o smrti manželky
Začalo to nevinně, bolavými zády na dovolené. Terezu (†30), ženu fotbalisty Daniela Koláře (31), aniž něco tušila, ničila rakovina. Dva roky po její smrti promluvil pro web bezfrazi.cz bývalý záložník Plzně (nyní Gaziantepsporu) a reprezentant o jejich boji s nemocí.
Proč, když mám doma nemocnou holku? Proč tady zase dělám tyhle nesmysly, které už jsem dělal tisíckrát? Proč tady už půl hodiny čumím na video, které jsem viděl nesčetněkrát? Nic nového se nedozvím, přitom člověk, jehož miluju, je doma sám. Sám se svými pochybami a strachem...
Zbožňuju své zaměstnání. Fotbalem jsem se chtěl živit odmalička a nevím, co jiného by mě tak bavilo. Ale byly chvíle, kdy mi přišel úplně zbytečný.
Rakovina
Mojí ženě objevili rakovinu. Nedostala se z ní. Hned jsem věděl, že je to vážné, už jen proto, že mi stejná nemoc vzala tátu.
Zpočátku jsme akorát netušili, jak těžké to v jejím případě bude. Ale ono to postupně těžké bylo. Hodně. Především pro ni, ne tolik pro mě. Já měl všechny pocity jen zprostředkovaně, to ona s nimi musela žít každou vteřinu.
Já si mohl zmizet na fotbal, který se stal mojí terapií. Útěkem. Způsobem, jak nechat hlavu odpočinout a načerpat sílu, již jsem se potom snažil Tereze – tak se jmenovala – předávat. Dělal jsem to nejlépe, jak jen jsem uměl.
Bude to dobré!
Brečel jsem, pouze pokud mě nemohla vidět. V autě. Na záchodě, když jsem byl sám doma. Před ní jsem pořád zůstával tím, kdo si je jistý, že všechno bude dobré. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych ji v tom nechal. Nepovolil jsem, nevybodnul se na to. Když už se mi tyhle myšlenky vloudily do podvědomí, řešil jsem je jen sám se sebou, před ní ne. Přestože jsem viděl, že to je sebevíc na houby a že ztrácí víru, byl jsem si jistý, že se uzdraví. Vážně byl. Věřím na zázraky, kromě toho jsem během její nemoci přečetl hodně knížek o lidech, kteří zázrak v tomhle ohledu zažili a dokázali se dostat i z nejhoršího. Když se to podařilo jiným, nepochyboval jsem, že to zvládne i ona.
Obdivuju ji
Ovšem i kdybych si tohle milionkrát vsugeroval já sám, nejsem v její hlavě. Musela to v první řadě bezvýhradně vnímat ona sama. Mým úkolem proto bylo přesvědčit ji, aby začala věřit taky. Jenže přesvědčit člověka, který má rakovinu a ví, že to je špatné, není jen tak.
Přesto jsem se o to pokoušel tak dlouho, jak jen jsem toho byl schopný. Stále je pro mě nepředstavitelně složité, čím si musela procházet ve své mysli. Obdivuju, jak s tím dokázala bojovat. Kolik bylo dnů, kdy to všechno stálo za hovno a ztrácela víru, v porovnání s těmi, kdy jsme se snažili žít normální život a dělat, že se nic neděje. Sám jsem se jen bál, abych neztratil kontakt s realitou.
Fotbal jako únik
Nejdřív totiž nevíte, jak fungovat, jestli vůbec máte právo chovat se dál jako předtím, ale dřív nebo později stejně narazíte na problémy všedních dní. Musíte. Náš život neskončil v okamžiku, kdy nám doktoři řekli, jak na tom Téra je. Já musel dál chodit na fotbal už jen proto, že nás živil, ale taky proto, abych z něj načerpal energii. Jako jsem se odmítal smířit s tím, že moje žena umře, odmítal jsem rezignovat a vykašlat se na svoji fotbalovou cestu. Jednou ji ukončím sám, nedonutí mě k tomu žádné vnější okolnosti. Občas mi i pomohlo, že jsem díky své práci mohl na chvíli zmizet a nezůstávat doma, přiznávám.
K životu taky patří ostatní lidi. Patří k němu smích a malicherné problémy, přestože je zrovna v tuhle chvíli nemůžete vydržet poslouchat. Já se nechtěl zavřít do kobky s tím, že tam teď spolu s Térou bojujeme a nic jiného neexistuje. To by nás oba ubilo. Pomáhaly mi společné akce s týmem. Vypnul jsem se, poslechnul jsem si fóry, smál jsem se na celé kolo, ale to neznamená, že bych zapomněl na to, co zrovna prožívá žena, k níž cítím to, co nikdy k žádné jiné.
A zatímco jsme společně vedli naši soukromou válku s rakovinou, na hřišti nám to s klukama v Plzni šlo báječně…
Přestup
„Tady nebudeš placený jako ve Spartě.“ Tohle byla první věta, již mi řekl trenér Plíšek, sotva jsem vstoupil do jeho kanceláře v Teplicích. „Uvědom si taky, že tady se i víc brání.“ Takhle mě uvítal. Teplický klub o mě měl zájem, když to vypadalo, že ve Spartě po skončení Michala Bílka a nákupech hráčů v létě 2008 nedostanu místo ani v širším základu. Poslechl jsem si tedy, co má Plíšek na srdci, a zase jsem odjel.
Tenhle člověk mi není moc sympatický od doby, kdy jsem se ve Spartě jako mladý nějaký čas nemohl dohodnout na nové smlouvě, a dostal jsem proto individuální plán. V devět ráno jsem musel být na stadionu a v pět odcházet, on všechno kontroloval. Než pod ním, to radši zůstanu, řekl jsem si, přestože se pod Víťou Lavičkou tvořil nový tým. Ačkoliv mě pan Lavička chtěl, cítil jsem, že mezi prvních zhruba patnáct jmen na soupisce se zkrátka nevejdu.
Bylo mi třiadvacet, v lize už jsem se blížil ke stovce odehraných zápasů, pár gólů jsem dal a ze své generace jsem byl jediným sparťanským odchovancem, který se prosadil až do áčka. Přes h o s t ová - ní jsem se vrátil a byl u toho, když jsme vyhráli titul i pohár, na což jsem dodnes pyšný. Je tedy jasné, že jsem chtěl hrát. Kdekoliv. Pořád lepší, než sedět na tribuně.
Náhodné setkání
Co Plzeň? Jo, tam bych šel rád. Manažer Ondra Chovanec díky kontaktům na zdejší vedení udal do tohohle klubu, tehdy pohybujícího se na pomezí první a druhé ligy, dost kluků, o něž Sparta ztratila zájem.
Pavel Horváth, Honza Rezek, David Limberský. Všechny jsem je znal a věděl jsem, že by tam mohlo vzniknout něco zajímavého. Tajně jsem doufal, že klapne i můj přestup. Jenže brát dalšího sparťana? Už se jim moc nechtělo a já tomu docela rozuměl. Už takhle se jim začali lidi posmívat, že jsou sparťanské béčko.
Týden před koncem přestupního období jsem na Andělu náhodou potkal pana Šilhavého, tehdejšího trenéra Plzně. Prohodili jsme jen pár slov. Poslední den, kdy to kvůli řádům ještě bylo možné, už jsem byl v jeho mužstvu. V úterý jsem přestoupil a ve středu jsem jel za klukama na soustředění před zápasem se Zlínem. Do Žinkov…
Ze Sparty, kde jsme měli obědy na stadionu a všechno moderní vybavení, jsem najednou dorazil sem, kde bylo ústřední topení a jedna sprcha na chodbě. Nikdy mi skromnější podmínky nevadily, naopak v tomhle případě nás všechny aspoň rychleji sblížily, ale i tak to byla změna jako hrom.
Vrba na scénu
V tom Zlíně jsme prohráli. Pamatuju si, jak šel Réza sám na bránu, ale místo střely se rozhodl ještě přihrávat a nepovedlo se mu to. Někdo pak dostal červenou a dohrávali jsme v desíti. Zkrátka všechno špatně, vygradoval tím nepovedený start sezony. Většina sestavy se skládala z nově příchozích a všechno si ještě sedalo.
Hned nato vyhodili Šilhavého, který podle mě nedostal dost času, aby si nás vypiplal. Přišel ovšem Pavel Vrba a to, co následovalo, jste asi zaregistrovali. Vrba měl hotový tým a věděl, co chce a jak nám to říct. Jedna správná věc se nabalovala na druhou a už to jelo.
Nejdřív hodně zapracoval na tom, jak máme bránit. Dokola nám na videu ukazoval jednoduché principy, jichž jsme se nedrželi a jak jsme je do sebe postupně dostávali, gólů v naší bráně ubývalo. K tomu jsme začali soupeře přehrávat. Jednoho, druhého… Postupně všechny.
Přestože jsme v téhle sezoně skončili v polovině tabulky, hráli jsme báječný fotbal. Mívali jsme za zápas klidně i sedm osm gólovek, které jsme se jen potřebovali naučit proměňovat. Cítili jsme sílu. Rok nato na vánočním večírku, když jsem byl trochu pinklej, jsem všechny přesvědčoval, že brzy vyhrajeme titul. Vyhráli jsme čtyři. Za šest sezon.
Radost v Edenu
K tomu jsme po tom prvním hned postoupili do Ligy mistrů. Během strašně krátké doby vzniklo něco, co dělalo radost nám i lidem, kteří fandí fotbalu. Náš stadion tehdy nesplňoval podmínky pro evropské poháry, takže jsme je hráli v Praze v Edenu. Tam jsme naplno vnímali, že nám fandí každý, nejen Plzeňáci.
Ti možná zaplnili tak maximálně polovinu kapacity, zbytek se namíchal z Prahy i ze zbytku republiky. Každý, koho jsem znal, nám držel palce. Byli jsme něco nového a byli jsme sympatičtí tím, že jsme pokaždé hráli se vztyčenou hlavou.
Ano, měli jsme často pořádnou kliku, ale lidem se líbilo, že tu je najednou zase někdo, kdo se nebojí špičkové konkurence a kdo jim přiveze do Česka velké evropské kluby. Začaly parádní časy. Alespoň tedy z fotbalového pohledu.
Krutá diagnóza
Na dovolené v Egyptě Terezu rozbolela záda. Jako asi každý chlap jsem si říkal: Fajn, to máš od toho, jak v práci hodně sedíš. Zacvič si, bude to dobré.
Nebylo.
Navrch se jí přidala teplota, místní doktor jí tedy dal prášky. Jenže ona ze dne na den nemohla spát. Tři noci za sebou se vedle mě jen převalovala. Po návratu domů to pokračovalo. Bolest zad, nespavost, zvláštní neklid. Pokud člověk dává pozor, vlastní tělo ho upozorní, že je něco špatně. Jí to řeklo jasně, ale dost pozdě. Obvoďačka jí napsala prášky na spaní. Nezabíraly, tak pokračovala na psychiatrii, kde dostala antidepresiva. Nebrala je. Věděla, že tohle není deprese.
Místo toho se jí začalo špatně dýchat a na rentgenu zjistili, že má něco na plicích. Další zastávka: magnetická rezonance. Byl jsem tam s ní, když odsud vyšla. V ruce držela cédéčko s výsledky.
Styl, jakým jí ho chlap uvnitř předal a jak jí oznámil, že s tím musí okamžitě na plicní, ji vystrašil. Pochopila, že něco vážně není v pořádku. Její dojem se záhy potvrdil a verdikt byl jednoznačný: Máte rakovinu třetího stupně, velký nádor na plicích, metastáze v kostech. Jednu z nejhorších variant, co vůbec může být. Nedá se to operovat.
Proč? Proč mi neuříznou třeba jednu a půl plíce? Vždyť mi to bude pro život stačit. Ať mi všechno vyříznou, naléhala Tereza. Nešlo to. Už to měla tak rozšířené, že to nešlo. Doma propadla totální bezmoci. Všichni jsme brečeli. V tuhle chvíli nemůžete dělat nic, jste akorát nasraní na celý svět. Nasraní na lidi, kteří kradou, zabíjejí, fetujou a dělají všechny špatnosti a jimž nic není, jsou zdraví.
Svatba
Občas jsme se dostali až do stadia, kdy nás štvalo něčí štěstí. Proč je ten druhý šťastný? Proč my nemůžeme být? Tohle jsme řešili, než jsme se sami sebe začali ptát, jak to, že to někomu jinému nepřejeme? Proč jsme tak zlí? To Terezina nemoc nás dohnala do těchto stavů, přitom ona byla nejlepší člověk, jakého jsem potkal. Všemi milována, milující s největším srdcem, každého měla ráda. Naprosto úžasný tvor. Máme skvělé přátele i rodiče, kteří se snažili dělat to nejlepší, co dovedli, aby Tereze její situaci co nejvíc ulehčili.
Já přispíval tím, že jsem ji přesvědčoval, že nic není tak hrozné, jak vypadá. Rozhodl jsem se ji taky požádat o ruku. Vím, že jsem to měl udělat daleko dřív, protože ona byla ženská, s níž jsem chtěl strávit život. Měl jsem si ji vzít už dávno, ale já se furt něčeho bál. Chodili jsme spolu, nic nám nechybělo, na zakládání rodiny jsem se ještě necítil, bylo nám fajn. Tak proč svatba? Přitom holky to mají rády. Chtějí vědět, že budou vaší ženou. Že jsou pro vás tou jedinou.
Měl jsem to udělat dřív. Vážně měl. Zásnuby nebyly jen gesto, já skutečně věřil v zázrak. Držel jsem se myšlenky, že se Téra uzdraví, zestárneme spolu, založíme rodinu a budeme spolu normálně žít, takže tohle byl logický krok. Vzali jsme se.
Parta netušila
Kluci z týmu přitom ani tehdy netušili , čím si procházíme, přesto, že jsme byli jedna velká a úžasná parta kamarádů. V Plzni se vytvořilo skvělé jádro. V dnešní době už není moc vídané, aby v nějakém klubu drželi hráči takhle pohromadě. Jednoznačný kápo všeho dění byl Horvy. Sršel elánem i díky tomu, jak parádní formu chytil na hřišti. Byl jsem u toho, když mu ve Spartě oznámili, že končí. Vím, jak ho to štvalo.
Je to fantastický fotbalista, stále byl v nejlepších letech a vnímal, že Spartě má pořád co dát. Odchod ho zklamal. V Plzni, kam se mu asi zpočátku moc nechtělo, ovšem poskládali mančaft vyloženě kolem něj. Každý ví, že Horvy toho moc nenaběhal, ale uměl perfektně přihrát. Potřebuje kolem sebe rychlé kluky, takže výsledek byl takový, že on hrál fotbal a my ostatní kolem něj lítali. Proto mu to sedlo, proto taky vydržel tak dlouho. Měli jsme jasný systém, z něhož pokud vypadl jeden díl, nahradil ho druhý srovnatelně dobrý. Všechno klapalo.
Zpověd Daniela Koláře, z níž otiskujeme první polovinu, vyšla na webu bezfrazi.cz, jehož spoluzakladatelem je hokejový mistr světa Radim Vrbata. Zaměřuje se na životní příběhy sportovců. Dokončení zpovědi čtěte ve středečním Blesku.
