PŘÍMO Z ISLANDU | Všichni, kdo jej znají zblízka, vyzdvihují jeho vnitřní sílu, s níž se snažil vyrovnat s osobní tragédií poté, co mu na konci minulého roku zemřela manželka Tereza. Daniel Kolář sám ví, že smutná událost navždy změnila jeho život. „To je věc, která se mnou bude asi pořád,“ říká v otevřeném rozhovoru pro Sport.
Za rok vám vyprší smlouva s Plzní. Probíhají jednání o prodloužení, nebo byste už rád zamířil do zahraničí?
„Cizina mě láká, ale spíš toho typu, že bych tam ještě mohl něco dokázat. Ne jen někam za penězi a plácat se o záchranu a ještě bych třeba nehrál. Na to, aby byly na prvním místě peníze v cizině, to mě ještě neláká. V Plzni mám rok do konce smlouvy, lehce jsme to v klubu naťukli, ovšem ještě jsme se konkrétně o ničem nebavili. Uvidí se, jak se nám bude dařit, podle toho mě budou, nebo nebudou chtít.“
Takže kvalifikace evropských pohárů by mohla rozhodnout o vaší budoucnosti?
„Nevím, doufám, že to tak nebude, ale vypadá to tak, že možná jo.“ (směje se)
Znervózňuje vás částečně, že teď nemáte dlouhodobější budoucnost vyřešenou?
„To ne. Naštěstí jsem se zatím vždy rozhodl správně, tak doufám, že to bude i teď.“
Která dobrá rozhodnutí mezi to řadíte?
„Například to, že jsem nešel do Turecka (Konyasporu). A také to, že jsem odešel (2008) ze Sparty. To bylo v poslední den přestupového termínu. Myslím, že jsem se tehdy rozhodl dobře. Stejně jako když jsem prodloužil v Plzni, ačkoliv se měnil trenér.“
A nebral jste tehdy přechod ze Sparty do Viktorie, která byla jen průměrným týmem, jako prohru?
„Vůbec ne. Věděl jsem na sto procent, že ve Spartě hrát nebudu, i když mi pan Lavička říkal, že mě tam chce. Chtěl jsem hrát ligu. Měl jsem nabídku i z Teplic, byl jsem i za tehdejším trenérem Plíškem. Ale jsem rád, že dopadla Plzeň.“
Všichni jsme to prožívali dost těžce
Máte za sebou hodně těžkou sezonu, především po osobní stránce. Nakolik vám změnila život?
„To, co se stalo, bych nespojoval s fotbalem. Samozřejmě je to věc, která mi život změnila.“
V pondělí vyšel ve Sportu rozhovor s hokejistou Jakubem Petružálkem, který prožil stejnou osobní tragédii jako vy. Přiznal, že od chvíle, kdy mu zemřela přítelkyně, neuplynula chvíle, kdy by na ni nemyslel. Předpokládám, že to bylo u vás stejné.
„Nejde na to nemyslet. Pochopitelně hlavně ve chvílích, kdy jsem sám. To je věc, která se mnou bude asi pořád.“
Petružálek byl hodně vděčný rodině a spoluhráčům z klubu za podporu. Kdo vám nejvíc pomáhal?
„Samozřejmě rodina. Všichni jsme to prožívali dost těžce. Náš táta umřel na rakovinu, když jsem byl ještě malý, takže moje máma to taky hodně prožívala. Pochopitelně už vůbec nemluvím o rodičích Terezy, pro které to bylo neuvěřitelně těžké. Mně pomohli kamarádi i mimo fotbal, ale i spoluhráči, trenér Koubek, pan Šádek (generální manažer klubu - pozn. red.). Za to bych jim chtěl poděkovat.“
Pomáhal vám fotbal v těžkých chvílích zapomenout?
„Nejlepší by bylo, kdyby na to člověk nemusel myslet. On to nebyl blesk z čistého nebe, trvalo to delší dobu a musím říct, že mi kolikrát fotbal v tom období vadil, protože jsem se dostával do situací, do kterých jsem se dostávat nechtěl. Že jsem chtěl být doma, jenže jsem musel být na fotbale, což není dobré. Ale prostě to tak bylo. Nevím, co bych k tomu ještě řekl.“
František Rajtoral při prvním jarním utkání vstřelil Českým Budějovicím branku a prsty ukázal písmeno T, gól věnoval vaší zesnulé manželce. Co pro vás tahle solidarita znamenala?
„Já moc na tyhle gesta nejsem. Samozřejmě já byl s Térou domluvený, že vždycky, když dám gól, ukážu „téčko“, čímž jsem jí chtěl udělat radost. Franta je hodný. Někdo na to je, někdo není, ať si každý dělá, co chce.“
Během samotných zápasů jste dokázal vytěsnit myšlenky a vzpomínky?
„To nevím. Já si moc nepamatuju, nad čím jsem přemýšlel. Jisté je, že se člověk snaží myslet na hru, ale musím říct, že v průběhu období, kdy jsme to prožívali, mě to určitě ovlivňovalo, ať jsem se snažil sebevíc.“
Jaká je vaše motivace do další kariéry?
„Pořád ta samá. Vyhrávat. Vážně mě to baví. Když je v Plzni plný stadion a můžeme lidi pobavit, ukázat, co umíme, je to největší odměna. Doteď jsme se soustředili na titul, teď je reprezentace a v létě je kvalifikace o Ligu mistrů a pak pokračování boje o EURO. To jsou pro mě zážitky. Když máte peníze, je to hezké, ale zážitky si nekoupíte. Musíte je prožít.“
Celý rozhovor s Danielem Kolářem čtěte ve čtvrtečním Sportu. V elektronické podobě včetně archivu novin ho objednávejte ZDE »
