VIP Sport

Zdeněk Janda
19. září 2019 • 19:34

Ve vzduchu si nemůžu dovolit omdlít, přiznává manažer v oblacích Vávra

###BLOK-TOP-VIDEA###

To jméno zná každý: Petr Jirmus, legenda letecké akrobacie. Ale má i pokračovatele. Například Přemysla Vávru (55), v civilu úspěšného manažera ve společnosti PPF Real Estate, který se za kniplem bezmotorových kluzáků mění ve sběratele triumfů. „V letadle se mnou sedělo i sedm ministrů a jeden premiér,“ usmívá se několikanásobný mistr republiky i světa. Podívejte se i na působivé video přímo z křídla při letecké show v Dubaji!



V civilní profesi se neustále pohybuje v saku, vyjednává o velkých penězích, v rámci úspěšné firmy má na starost nemovitosti. O víkendech se věnuje celoživotní lásce. Letadlům. Dříve reprezentoval v rámci motorové akrobacie, teď na kluzácích.

Nedávno absolvoval mistrovství světa v Rumunsku, skončil na čtvrtém místě. Na velkých světových akcích se pohybuje už od roku 1998. O letadlech vypráví s vášní. „Ti, kteří letectví taky propadli, mi jistě rozumí,“ usměje se Přemysl Vávra. Rozhovor probíhá v Holešovicích, v moderní budově ArtGen. Právě tenhle komplex má vystudovaný letecký inženýr na starost. Stejně jako další projekty po Praze. Teď už ale s ním pojďme do oblak…

Přemysl Vávra v akci

Co vás na letecké akrobacii v pětapadesáti letech pořád baví?

„Jsem ten, kdo v patnácti přišel na letiště Svazarmu a už jsem tam zůstal. Je to láska na celý život.“

Co je na tom to nejkrásnější?

„To člověk musí zažít. Být ve vzduchu, všechno vnímat vlastně v 3D… To na zemi prostě nezažijete.“

Sbírat triumfy vás neomrzelo?

„Občas na to z legrace odpovídám, že pokud by byla schopná mladší generace nás starší přelítat, nechám toho. Jenže pořád se to neděje. Je potřeba, abych ještě chvíli vydržel a i jako instruktor předával zkušenosti a rady mladším. Aby se česká akrobacie udržela na světové úrovni.“

Vy tedy vychováváte vlastní soupeře, že?

„Ano. Kdyby nebyla kontinuita, že by se mladí neměli od koho učit, byl by to velký propad výkonnosti. Jsou země, kde se akrobacie rozpadla. Což by nejenom mě, ale všechny další, kteří se tomu věnujeme, mrzelo.“

Někdejší legendární akrobat Petr Jirmus byl vzorem pro vás?

„Určitě ano. Nejenom já jsem k němu vzhlížel.“

V čem bylo jeho kouzlo?

„Měl obrovský talent, ale měl i štěstí, že se mu sešly všechny podmínky. Pokud vím, jeho otec byl krajský inspektor Svazarmu, takže měl od mládí k dispozici leteckou techniku. A ve své době, kdy sbíral největší úspěchy, měl i nejlepší letadlo na světě – Zlín Z50. Jak šly roky, naše letadla zaostávala. To každopádně nemění nic na tom, že Jirmus je fenomén, dokázal něco, co se pak nikomu nepodařilo zopakovat. Nasadil laťku hrozně vysoko. Všichni byli zvyklí na jeho úspěchy, a když někdo nebyl po něm mistr světa, bralo se to jako úpadek. Ovšem dneska je to o něčem jiném, když se někdo dostane do první desítky, znamená to, že má opravdu skvělou úroveň. Hodně se to posunulo.“

Vy jste také dělal motorovou akrobacii, pak jste přesedlal na kluzáky. Proč?

„Protože se to začalo až moc profesionalizovat. Nechtěl jsem nechat svojí civilní práce, takže jsem zvolil kluzáky. Je to podobné, dají se dělat srovnatelné akrobatické prvky. Naopak se někdy i jiní piloti diví, co s tím dokážeme provádět. Ze země se zdá, že kluzáky jen tak pomalu plachtí a krouží nad zemí, v pohodičce. To taky, ale při akrobacii dokážou divy. Mimo to ještě létám i na motorových letadlech, vystupuju také na leteckých dnech.“

Svezl jste i nějaké celebrity?

„Vybavuju si, že jsem ukázal akrobatické prvky asi sedmi ministrům i jednomu premiérovi.“

Kdo to byl?

„Pan Špidla.“

Neudělalo se mu špatně?

„Ne, zvládl to výborně. Ale je pravda, že kdybych chtěl, rychle by mi omdlel. (usměje se) Ono je spíš umění lidi povozit tak, aby z toho něco měli a užili si to. Ne je zlikvidovat.“

Pozvracel se vám někdo?

„Jednou jsem vezl herečku Báru Munzarovou, která chystala rozhlasovou reportáž. A chtěla to z letadla autenticky komentovat. Jenže se jí udělalo špatně a musela to přerušit. Režiséra potom prosila, aby to vystřihl. Už je to dávno, takže doufám, že je to promlčené a můžu to prozradit.“ (usměje se)

Vávra je v civilu manažerem společnosti PPF Real Estate
Vávra je v civilu manažerem společnosti PPF Real Estate

Vy jste nikdy při akrobatických figurách neomdlel?

„To si nesmím dovolit, už mám fígle, jak tomu zabránit.“

Prozradíte nějaké?

„Není to nic tajného, musíte se naučit v pravý okamžik, když víte, že to může přijít, mimo jiné zatnout břišní svaly, aby se zpomalil odtok krve a více vám jí šlo do mozku.“

Jaký akrobatický prvek je pro vás ten nejkrásnější?

„Těžko říct, každá figura má svoje kouzlo. Například docela působivý je takzvaný pád, když se kluzák, který nemá motor, v jednu chvíli při stoupání úplně zastaví. Všechno totálně ztichne, jak neproudí kolem letadla vzduch. A vzápětí potom začne couvat. Je to docela působivé. Ale člověk to musí pochopitelně včas zase otočit.“

Nemáte někdy strach?

„To ne, ale člověk musí mít zdravý respekt. A lehké obavy, aby se držel v maximálním soustředění. Nesmí si myslet, že má automaticky všechno pod kontrolou.“

Mohl byste popsat, jaké přetížení na vás jako na pilota působí?

„Přetížení není nic jiného než odstředivá síla, kterou všichni známe z běžného života, třeba z utažené zatáčky v autě. Rozdíl je v tom, že při akrobacii jsou odstředivé síly mnohem větší a vyjadřují se v takzvaných násobcích normální váhy. Můžete si to představit, že v oblouku je pilot zatlačený do sedačky třeba osminásobkem své hmotnosti, tedy jako by na něm sedělo dalších sedm stejných pilotů. Určitě si umíte představit, jak se cítí ten úplně dole… (usměje se) Ale může to být i opačně.“

Jak to myslíte?

„To, co jsem popisoval, se týká situace, kdy síla působí ve směru hlava – nohy. Ale při některých figurách je pilot ze sedačky naopak vytahován, a kdyby neměl zapnuté bezpečnostní pásy, tak by vyletěl z kabiny. V těchto případech mluvíme o záporném přetížení, záporných géčkách.“

Je to rozdíl oproti tomu, co prožíváte u motorových letounů?

„V zásadě ne. Hodnoty přetížení jsou srovnatelné, jen u kluzáků trvají géčka kratší dobu. Navíc v kluzáku pilot spíše leží, než sedí, a tak se přetížení v něm líp snáší.“

Co by tohle přetížení provedlo s netrénovaným člověkem?

„Abych to vysvětlil, musím začít trochu obšírněji. Při kladných přetíženích musí srdce víc pumpovat, aby přemohlo odstředivou sílu a napumpovalo do mozku novou okysličenou krev. Pokud mozek nemá kyslík, tak rychle ztrácí schopnost pracovat a pilot schopnost řídit letadlo. Na nedostatek kyslíku je ale nejcitlivější oční nerv, takže prvním příznakem nedostatku kyslíku v hlavě je zúžené vidění, případně jeho úplný výpadek.“

Stává se to?

„Představte si to tak, že sedíte v letadle během nějakého manévru, máte otevřené oči, slyšíte hluk motoru, ale nic nevidíte.“

Není to nebezpečné?

„Když pilot dále pokračuje se zvyšováním přetížením, tak prostě ztratí vědomí.“

Opravdu?

„Není to však na dlouho, jen na pár vteřin. Akrobatičtí piloti si postupně budují odolnost vůči přetížení a posouvají hranici svého bezvědomí dál. Netrénovaný člověk v kabině akrobatického letadla tak obvykle ztratí vědomí dříve než pilot.“

Kdybyste chtěl, aby někdo, koho vezete, omdlel, asi vám to vyjde rychle, že?

„Zvlášť funguje, kdybychom chvíli letěli na zádech. Vám se nahrne krev do hlavy, a když otočím, mozek se vám rychle odkrví a spolehlivě usnete.“

Podstupujete přísné zdravotní prohlídky?

„Ano, jednou ročně. Jsou velmi detailní. I když věk člověk nezastaví, musím říct, že se pořád držím a cítím se dobře.“

V akrobacii existují nákresy figur, říká se tomu akrobatické písmo. Co to přesně znamená?

„Už je to tradice, že se piloti snaží pojmenovat svoje figury. Obvykle se začínalo podle jmen těch, kteří daný trik zvládli jako první. Jak se akrobacie vyvíjela, a figury stávaly složitější, začali někteří piloti jednotlivé pozice kreslit a po druhé světové válce vzniklo dokonce mezinárodní akrobatické písmo. Čára představuje pohyb těžiště letounu. Každá figura začíná na nákresu malým kroužkem a končí příčnou čárkou. Pokud je čára plná, znamená to, že přetížení tlačí pilota do sedačky, pokud je čárkovaná, znamená to záporné přetížení, kdy pilot je vytahován z kabiny. Příčné šipky ukazují, že letadlo se točí kolem své podélné osy, dělá tedy výkrut. Pak jsou i složitější značky, například trojúhelníčky, které znamenají autorotační figury, tedy takové vývrtky na rychlosti, ale to už je asi spíš pro velké fandy akrobacie.“

Vystupujete i na leteckých přehlídkách. Létat těsně nad lidmi, to chce pevné nervy…

„Po různých průšvizích jsou velmi přísná pravidla. Jednak může létat jenom ten, kdo to opravdu umí. A jednak je přesně vymezený prostor pro diváky. Takže i kdyby letadlo havarovalo, nemělo by spadnout do lidí. Každopádně to chce perfektní pozornost. Čas na opravu nějaké chyby jsou minimální, nebo vůbec žádné. Na leteckých dnech rád vystupuju s letounem z období druhé světové války. Je to dvouplošník Bücker 131 s otevřenou kabinou. A to má svoje velké kouzlo.“

Když se vrátíme ke kluzákům, jaké to je létat s pocitem, že nemáte motor?

„Všichni, co lítáme výkonnostně, létáme i na motorových letadlech. Na kluzácích musíme více myslet dopředu. Hlavně je třeba hospodařit s drahocennou výškou. Když se chvíli zapomenete, chybí vám na konci sestavy výška nebo rychlost. Musíte vědět, kde se si můžete pomoct. Někdy je to alchymie, pomáhají hlavně zkušenosti. Jakmile porušíte spodní výšku, následují trestné body. Na palubě máme elektronické zařízení, které vyhodnocuje výšku s přesností na metr. Ne vteřinu se zapomenete a trest je tak velký, že vás to odsune o deset míst… A jste absolutně bez šance.“

Jak probíhá hodnocení?

„V tomhle směru je to trochu podobné jako krasobruslení. Rozhodčí to hodnotí subjektivně. Existují nějaká jasně daná kritéria, ale nejde to ohodnotit úplně exaktně. Bývá to hodně i o pocitu arbitrů.“

Co říkáte na to, co předvádějí Martin Šonka a spol. v rámci světové série Red Bull Air Race? Nelákalo by vás to také?

„Určitě to má svoji míru rizika, člověk tam létá nízko. Dřív tam bylo více akrobacie, v poslední době se to změnilo spíš v rychlostní létání kolem pylonů. Pilot musí letadlo ve velké rychlosti nízko nad zemí perfektně zvládat, není to legrace. Naštěstí už tam jsou pylony, do kterých můžete zabořit křídlo. Kdyby to bývaly ty klasické pevné, už bychom řadu pilotů neměli…“

Je podle vás škoda, že seriál skončí?

„Věřím, že to nebude zrušené natrvalo. Že přijde někdo, kdo to v nějaké podobě oživí.“

Jak vnímáte Šonkovu slávu? Nemrzí vás, že veškerou pozornost z akrobatického létání strhává na sebe on?

„Znám ho od jeho počátků. Mimochodem, předtím taky létal akrobacii na kluzácích. A já mu to přeju, hodně tomu obětoval. Dá se říct, že i svoji kariéru vojenského pilota.“

Dopravní letadlo vás nikdy nelákalo pilotovat?

„Licenci mám, ale v určitém okamžiku jsem usoudil, že ne vždycky je nejšťastnější mít koníčka jako profesi.“

Jak se cítíte v letadle, které nepilotujete? Třeba při cestě na dovolenou?

„Sleduju, jak pilot zvládá kritické etapy, jako třeba přistání. Cítím, jestli to zvládnul na jedničku, nebo na trojku. A nepatřím k těm tleskačům.“

Proč tleskání po přistání téměř vymizelo? Dřív, podle mých zkušeností, lidé takhle oceňovali pilota mnohem víc…

„Osobně si myslím, že to bylo české specifikum. A jak potom lidi začali létat s jinými společnostmi ve světě, všimnuli si, že se to nedělá. Samozřejmě, kdyby vás pilot zachránil před jistou smrtí, asi mu poděkujete. Ale i jinak než tleskáním. Vždyť on jinak dělá svoji práci, přistane. Navíc ne vždycky úplně na jedničku… Tak proč mu tleskat? Navíc on to ani neslyší. Byl to celkově takový divný zvyk.“

Máte v dopravních letadlech strach?

„Vždycky je v letectví prvek rizika. Když jsem studoval, normálně se operovalo s tím, že existuje číslo, kolik cestujících může zahynout na milion letů. Nikdy létání nemůže být stoprocentně bezpečné. Pokaždé hrozí, že nedoletíte. Ale to je stejné v autě. Můžete být jakkoliv dobrý řidič, ale když proti vám v protisměru vyletí kamion, máte to spočtené. Člověk to musí brát fatalisticky. Jsou okamžiky, kdy nic neovlivníte. Takže cesty letadlem nijak speciálně neprožívám. Létám s dopravci, kterým věřím.“

Jak vůbec poznáte, že pilot správně přistál?

„To člověk cítí. Jde i o to, že se podívá, kde se má přistát. Dotek letadla má být v určité části dráhy. A když vnímáte, že to pásmo minete, říkáte si, aha, nějak mu to nevyšlo. Pak záleží na způsobu dotyku. Někdo spadne, je to tvrdší. Jiný jemně roztočí kolečka o beton a ani si nevšimnete, že letadlo přistálo. Pokud jde o práci pilota, v dnešní době je to hrozně sešněrovaná profese. Na všechno existuje přesný manuál. Kdy vysunout podvozek, kdy klapky. Kreativitu si příliš neužijete.“

Mohla by letadla létat sama?

„Ano. Nejlepší pilot je automat. Ale z právních důvodů živého pilota potřebujete. Když dojde k průšvihu, konečnou zodpovědnost má on. Jenže když zahyne, tak si na něm stejně nic nevezmete.“

Nepředpokládám, že byste měl strach z výšek.

„Netrpím závratěmi, to ne. Ale že bych třeba rád vyhledával, že si stoupnu na okraj střechy na paneláku, to ne. V letadle se cítím bezpečně, tam jsem jako doma. Ale na vrcholu stožáru takový pocit nemám.“

A co adrenalin na horské dráze?

„Také jsem si to vyzkoušel, i nějaké dost drsné, ale ve srovnání s letadlem to není nic… I když je pravda, že podoba s horskou dráhou existuje.“

Jak to myslíte?

„Kluzák je na začátku vytažený nahoru, pak se rozjede, nabere rychlost, kterou potom využívá. Jako vozík na horské dráze. Ono to není tak, že by kluzák pořád jenom klesal. Umí i stoupat.“

Jak to kloubíte s prací úspěšného manažera?

„Žádné úlevy nemám, padne na to veškerá dovolená. I dost peněz, je to docela drahý koníček. Ale když to člověka baví, co by pro to neudělal… Je to prostě vášeň.“

Kolik stojí jedno letadlo?

„Asi tři miliony korun, v současnosti jsou v republice jen tři závodní kluzáky, všechny ve vlastnictví Aeroklubu ČR. Ale více nás stojí náklady na vlečná letadla, která kluzáky do vzduchu musejí dostat.“

Jak často trénujete?

„O víkendech. Tenhle sport dělám přes třicet let, mám ho pod kůží. Už nepotřebuju trénovat tolik. Kdybych měl ambice se ještě výrazně zlepšit, musel bych tomu věnovat podstatně více času. Ale po zimě mi stačí nějaký počet startů, abych se dostal zpátky na potřebnou úroveň.“

Vy pracujete v Praze, ale trénujete v Moravské Třebové. To je docel z ruky…

„To ano. Je to časově náročné. A i když se zdá, že je to individuální sport, pokud chcete efektivně trénovat, potřebujete někoho, kdo se na vás bude aspoň koukat. Buď rozhodčí, nebo třeba pilot na vaší úrovni. Protože některé chyby z pozice pilota vidíte, ale některé ne. A proto potřebujete pohled ze země, mít zpětnou vazbu.“

V zimě nelétáte?

„Zkoušeli jsme to, ale potom jsme usoudili, že to za to nestojí.“

V oblacích je příliš chladno?

„Což o to, člověk se navleče, to problém není. Ale i když jsme odstěhovali letadla do Popradu, kde je díky speciálním klimatickým podmínkám i v zimě hodně jasných dnů, ukázalo se, že se letadlům moc lítat nechce. Při akrobacii se totiž běžně prohýbají letadlu křídla. Jenže při velkém mrazu nám na nich praskal lak.“


Kdo je Přemysl Vávra

dlouholetý český reprezentant v letecké akrobacii

momentálně se věnuje bezmotorovým letounům

je to několikanásobný mistr světa i republiky

vystupuje i na leteckých přehlídkách

působí rovněž jako letecký instruktor

civilní profesí pracuje jako manažer ve společnosti PPF Real Estate

 
Články odjinud


Články odjinud