Morales: Čas? Ten mi Starka dal

Letos na jaře dostal nůž na krk a muselo mu stačit sedm zápasů, aby dotáhl Příbram do nejvyšší soutěže. Zvládl to.

Od krátkého působení Němce Jürgena Sundermanna ve Spartě v 90. letech je v českých vodách prvním zahraničním koučem z fotbalové velmoci. Věří, že v Gambrinus lize nějaký ten pátek vydrží. „Dali jsme si na to přece ruku s panem Starkou, šéfem klubu,“ říká čtyřiačtyřicetiletý Ital.

Před třicítkou jste podle svého životopisu působil v Bayernu Mnichov jako asistent Giovanniho Trapattoniho. Pak jste se najednou objevil v Ghaně. Proč ten skok?
„Prostě přišla ta pravá chvíle. Práce v Bayernu mi otevřela dveře do světa fotbalu.“

Jak jste se do Bayernu a k Trapattonimu vůbec dostal?
„V Německu jsem studoval licenci, sehnal jsem si místo u mládeže a když ho klub angažoval, tak si Klaus Augenthaler (funkcionář a bývalý hráč - pozn. red.), se kterým jsem kamarádil, vzpomněl, že jsem Ital, co mluví německy a o fotbalu něco ví. A bylo to. Trappatoni neuměl německy, hráči zase italsky...“

Něco podobného prožíváte v Příbrami. Jazyková bariéra musí být pro trenéra ještě záludnější než pro hráče. Nejhorší je to asi během koučování při utkání, nebo ne?
„Všechno, co jsem během dvaceti let kariéry zažil, se nějakým způsobem opakuje. Brzo využiju třeba toho, že jsem psal o fotbale do italských novin. Mám v hlavě knihu, možná rovnou dvě, pustím se do psaní.“

Massimo Morales

Narozen: 20. dubna 1964 v Casertě Kariéra: Bayern Mnichov, mládež (1992-1994), Bayern Mnichov, asistent A-týmu (1994-1995), King Faisal Kumasi (Ghana, 1995-1996), skaut (1996-1998), seniorská a mládežnická reprezentace Ghany, asistent (1998-1999), De Graafschap (1999-2000), Potenza (2000-2001), Rondinella Firenze (2001-2002), Varese (2002-2003), Fortuna Düsseldorf (2003-2005), skaut (2005-2006), Příbram (2008-?) Úspěchy: v roli asistenta slavil titul mistra Afriky s dvacítkou Ghany, jako hlavní kouč dotáhl Fortunu Düsseldorf do třetí ligy a Příbram do Gambrinus ligy

Jak je to s tou neznalostí jazyka při koučování?
„Řekl bych, že Moralesovi to ubírá možná až dvacet procent výkonu. Ta bariéra je znát, když je potřeba honem něco změnit nebo udělat. A já jsem navíc trenér, který během zápasu nezavře pusu. Tady to zvládám díky asistentům, a navíc mladí hráči dnes už běžně mluví anglicky.“

Řada českých fanoušků prožila v červnu 2006 šok, když reprezentaci na mistrovství světa porazila Ghana. Vy určitě řeknete, že vás to nepřekvapilo, že?
„Bylo jasné, jakou sílu ghanský fotbal má. Těch talentovaných hráčů, které tahle země produkuje, to je neskutečné. Některé z těch fotbalistů jsem trénoval jako kluky, věděl jsem, co v nich je. To mužstvo se dalo dohromady v pravý čas a trénoval je ten pravý člověk. Kdyby se tolik nebáli, mohli pak ve čtvrtfi -nále porazit klidně i Brazilce.“

Michaela Essiena, dnes asi nejslavnějšího ghanského hráče, jste netrénoval, ale Stephen Appiah nebo Asamoah Gyan, který dal Petru Čechovi gól, ti vašima rukama prošli, že?
„Vzpomínám na tu generaci strašně rád. Tehdy to bylo takové, jak to říct, neučesané. Spousta kluků neměla v životě nic než fotbal, ale chyběl jim řád. V sedm ráno na trénink? Proč? V osm, když ještě nebylo tak šílené vedro, to bylo taky v pohodě. Jenže brzo poznali, že já nebo jakýkoli jiný trenér je pro ně třeba letenkou do Evropy. Zjistili, že když budou dřít, můžou jít hrát ven. A to v mnoha případech znamenalo, a dodnes znamená, že takový hráč na dálku z Evropy živí rodinu, příbuzenstvo, klidně desítky lidí.“

Ghana musela totálně ovlivnit nejen váš pohled na fotbal, ale i na život. To je přece tak odlišné prostředí. Souhlasíte?
„Najednou se ocitnete v zemi, kde lidi nemají co jíst, nemají kde bydlet, a když bydlí, tak třeba bez vody a elektřiny. Nebo prostě v části města, kde žijete, nebo na stadionu, kde pracujete, přestane na den, dva, tři téct voda a ocitnete se bez proudu. Najednou je problém někam jet, protože neexistují asfaltky nebo aspoň trochu slušné cesty, musíte se kodrcat po prašných a děravých stezkách. Právě v Ghaně jsem měl těžkou bouračku. Prostě si uvědomíte, že na světě žijí miliony a miliony lidí v podmínkách tak těžkých, že si to ani neumíme představit. Jednou se mi podařilo zajistit od adidasu bednu kopaček. Druhý den jsem zjistil, že mladí kluci z dorostu v nich chodí i ve městě. Nikdy neměli boty, tak si je vzali i do společnosti.“

To pak člověku přijde možná i směšné, když si fotbalista v našich končinách stěžuje, že ve sprše tekla vlažná voda, nebo že mu někdo zabral místo na parkovišti...
...a třeba v Příbrami nebo jinde vás vůbec nerozhodí, když vám nebo hráčům někdo z tribuny nadává, protože při cestách na mezistátní zápas do Kamerunu jste musel mít ozbrojenou ochranku, jinak by vás a vaše hráče lidi na stadionu umlátili. V Ghaně jsem zažil, jak policisté a vojáci střílejí do fanoušků, viděl jsem hodně ošklivé věci. Prostě to byla životní zkušenost se vším všudy. Fotbal dokáže být v Africe životu nebezpečný, na druhou stranu je to často jedna z mála věcí, které si lidi mohou dopřát. A umějí si fotbal užít, neskutečně se při něm dokážou bavit.“

Setkal jste se v Ghaně s magií a kouzly?
„Ju-ju, tomu nemůžete v Africe uniknout. Černá kouzla, bílá kouzla. Když jsem trénoval King Faisal Kumasi, před prvním zápasem jsem u sebe v šatně nachytal chlapíka, jak mi tam na podlaze něco pálí. Slušně řečeno jsem ho požádal, ať kouká zmizet. Pak přišel prezident klubu, celý rozrušený, že to byl náš kouzelník, jehož kouzla nám mají zajistit vítězství. Tak mu povídám, že buď to povedu já jako kouč, nebo ten kouzelník. Od té doby se už u mě v šatně neobjevil, ale je jasné, že kouzlil dál, třeba vedle v místnosti, co já vím.“

To byla bílá magie, ve váš prospěch. A co ta černá, kterou kouzelníci míří proti soupeři?
„Jednou jsem se byl podívat na nějaký zápas a kolega mi povídá, že celý stadion si šušká o tom, že místní kouzelník něco provedl největší hvězdě soupeře. Po čtvrthodině se ten hráč zranil, odnesli ho ze hřiště, a pokud vím, bylo to tak vážné, že musel ukončit kariéru. Slyšel jsem o věcech, nad kterými zůstává rozum stát. A viděl jsem lidi, kterým se nemohlo to, co je potkalo, stát jen tak zničehonic. Rozhodně nemůžu kategoricky říct, že nic takového jako magie neexistuje. Myslím, že jsou prostě věci mezi nebem a zemí, kterým nerozumíme.“

Pak jste se do Ghany po dvou letech vrátil. Zase se nabízí otázka proč.
„Dělal jsem asistenta svému krajanovi Guiseppe Dossenovi, bývalému internacionálovi. Měli jsme na starost áčko čili Black Stars, dvacítku i olympioniky.“

V roce 1999 jste se s dvacítkou stali mistry Afriky. Právě v tom týmu byl třeba Baff our Gyan, který hráli v Liberci?
„A taky třeba John Mensah, Yaw Preko, možná bych ještě vyjmenoval celý kádr. Za áčko válel Sammy Kuff our, tehdejší superhvězda.“

Ten měl velké problémy s disciplínou, karty sbíral dost často v reprezentaci i Bayernu.
„Disciplína všeobecně je problém afrického fotbalu. A motivace. V jednom zápase jsou africké týmy schopné porazit kohokoli, ale nedokážou ty výkony opakovat...“

Teď jste se nadechl k velké přednášce, musím vás přerušit. Kdy jste zjistil, že se chcete živit jako fotbalový trenér?
„Co já vím?! Můžu v životě dělat cokoli, ale neumím být bez fotbalu. Táta říkal, že už ve dvou letech mě bral na stadion, první zápas, a to si pamatuju, jsem viděl, ještě než jsem začal chodit do školy. Začal jsem trénovat, protože hrát velký fotbal, na to jsem neměl.“

Dětství jste prožil nedaleko Neapole. Chodil jste na tam na zápasy v době, kdy hrál Maradona?
„No to si pište. Měl jsem to štěstí, že jsem ho zažil na vlastní oči, stejně jako třeba Brazilce Zica. Už tehdy jsem vlastně prožíval něco, co se pak opakovalo v Ghaně. Neapol do doby, než přišel Maradona, nic neznamenala. Ani ve fotbale, ani mimo něj. On dal městu a jeho obyvatelům zábavu a hrdost.“

Kdy jste si víc než hráčů na hřišti začal všímat toho, co dělají trenéři?
„Vidíte, mě víc bavil basketbal, hrál jsem ho a hltal jsem NBA. Mým snem bylo trénovat v Americe.“

Jako trenér jste prošel několika zeměmi. Řekněte, jsou podle vás třeba němečtí hráči disciplinovaní dříči, jak se o nich traduje?
„Nejlepší jsou Italové.“

Proč zrovna vaši krajani?
„Jdou na trénink s tím, že budou makat, až se z nich bude kouřit. Němci nebo Nizozemci, o nichž se to také říká, takoví nejsou, kdepak. Co třeba platí, a to neřeknu nic mimořádného, je, že Němci mají vítěznou povahu. Nemusejí mít formu, ale nikdy nejsou předem poražení. Nemají rádi taktické porady, často jim chybí trpělivost a radši by místo tréninku nějakou zábavu. Nizozemci jsou disciplinovanější a šikovnější než Němci, taktiku zvládají lépe.“

Co vám pro práci v Příbrami dalo třeba angažmá ve Fortuně Düsseldorf, kterou jste vytáhl do třetí ligy?
„Mužstvo bylo ve čtvrté lize, ale bylo to, jako bychom hráli bundesligu. Klidně čtyřicet tisíc diváků v hledišti a zájem novinářů. Obrovský tlak. Ten klub během pár let spadl z nejvyšší soutěže až téměř na dno a jen zdánlivě to byla mrtvola. S Thomasem Bertholdem (bývalý reprezentant - pozn. red.) v roli manažera jsme první sezonu zvládli, pak jsme ale museli odejít. Ten první rok mě šíleně vyždímal, to jsem si uvědomil až později, kolik energie mě to stálo. Nějaký čas jsem si musel od koučování odpočinout. Působení ve Fortuně mi pak ale pomohlo zvládnout druhou ligu v Příbrami, kdy jsem měl sedm zápasů na to dostat tým do první ligy.“

Jak jste se svými požadavky, vyplývajícími z vašich minulých zkušeností, pochodil?
„Já myslím, že výsledky jsou vidět i teď v Gambrinus lize, ne?! Mým úkolem je vybudovat solidní tým pro nejvyšší soutěž, nikdo přece neříká, že bude hrát o titul. S týmem pro první ligu pracuji jak dlouho? Tři měsíce? A ten pokrok, který hráči dělají, je vidět. Většinou jsou to mladí kluci, kteří ligu nikdy nehráli. Dejte jim čas.“

Čas je většinou přesně to, co trenéři od šéfů nedostávají. Ti chtějí všechno hned.
„Ale já mám čas!“

Tady v Příbrami vám neřekli, že právě teď nesmíte ztrácet body, že právě tuto sezonu musíte udržet ligu?
„S panem Starkou jsme se na něčem dohodli. Plácli jsme si na to. V létě jsem měl pár nabídek z ciziny, ale vůbec jsem o nich nepřemýšlel, protože tomu, co dělám tady, věřím.“

Myslíte, že vás ve fotbale opravdu nemůže nic překvapit?
„Překvapení? Těch jsem zažil. Takže nemyslím, že by mě ještě něco mohlo zaskočit.“