Marcel Lička: Ještě jsem se nechtěl zakopat

Už dlouho o vás nebylo slyšet. Jak se vůbec máte?
„Momentálně to moc růžové není.“

Proč?
„V Calais moc nenastupuju, takže po sportovní stránce to není nic moc. Trenér na mě moc nesází. Co se ovšem týká zázemí klubu, je všechno tak, jak má. Máme od podzimu nový stadion, který je perfektně vybaven. Máme veškerý servis.“

Ještě v létě jste působil ve čtvrté španělské lize, v klubu Pilar de la Horadada. Proč jste se přesunul?
„To taky nevím! Tam to totiž bylo výborné.“

Tak co se stalo?
„Jako všude ve světě se i ve Španělsku se projevila ekonomická krize. Dolehla i na fotbal, v nižších soutěžích dvojnásob. Kluby jsou tam dotované stavebními firmami a ty začaly krachovat. Prezident Horadady mi řekl, že bych musel jít s platem dolů. Stále to bylo zajímavé, ale nezůstal jsem.“

Proč?
„Klub nyní dokonce hraje pátou ligu. A já jsem dostal nabídku jít do třetí francouzské ligy, která je celostátní, což se mi líbilo asi nejvíc. Také je to finančně zajímavější než Španělsko.“

Dalo se ve čtvrté španělské lize vůbec fotbalem uživit?
„Určitě. Můžu vám říct, že takový plat jsem neměl ani v Baníku nebo Viktorce Žižkov! Ani teď by mi můj otec v Ostravě nenabídl takový základní plat. Navíc je to malé městečko u moře na jihu Španělska. Měl jsem v pronájmu luxusní dům s bazénem tři sta metrů od pláže. Byl to opravdu ráj!“

Takže moře jste si za dva roky v Horadadě užil až až…
„Byla to bomba! Ráno jsme s malým vždycky hupsli do bazénu, odpoledne jsme se šli projít na pláž. Pravidelně! Nebyl den, kdy bychom tam nebyli. A každou středu jsme mívali dopoledne na pláži trénink. Nikde nikdo, jen my jsme tam lítali… A do toho šum moře. Opravdový ráj!“

Když někdo z rodiny chtěl na dovolenou, asi věděl kam. Co třeba tatínek Verner, jezdil za vámi?
„Taťka tam byl velmi spokojený. Ovšem on potřebuje pořád něco dělat. Nedokáže jen tak ležet a opalovat se. Když přijel, ihned si půjčil kolo a každý den na něm jezdil. Nebo chodil pořád plavat do moře. Byl konec listopadu, asi dvacet tři stupňů, ale taťka se stejně cachtal v moři. Byl tam jen on a Angličani. Místní na něj jen zírali.“

Když to byl takový ráj, neuvažovali jste s manželkou, že tam zůstanete natrvalo?
„Dá se říct, že jsme o tom přemýšleli. Ale to stejné bych mohl říct i o Francii, jsme s manželkou takoví, že můžeme žít kdekoliv. Ovšem to klima ve Španělsku, to bylo přeci jen něco. Tři sta třicet dní v roce svítí sluníčko, jen si to představte! Bylo to super. Člověk se ovšem musí nějak živit, a tak jsme museli jinam. Rozhodlo to, co mi řekla manželka. Říkala, že si myslí, že bych ještě měl jít někam výš, že by mě v páté lize byla škoda.“

V Calais jste nešel do neznáma, působil tam coby hráč váš otec a v žácích i vy. Je to výhoda?
„Hlavně v tom, že tam mám kamarády a známé. Vracel jsem se vlastně trochu domů, do prostředí, které znám. To hrálo v mém přesunu velmi významnou roli.“

Otce si v Calais pamatují?
„Velice dobře! Když tady taťka hrál, Calais se tehdy fotbalově dařilo, byla to povedená éra. Takže když ke mně třeba přijede na návštěvu, místní novináři ho hned žádají o rozhovor. Hodně lidí tady ví, že taťka jako asistent u reprezentace získal v Anglii stříbro a že je teď manažerem Baníku.“

V Calais je vaším spoluhráčem Francois Ribéry, je to jen shoda jmen, nebo je to příbuzný francouzského reprezentanta Ribéryho?
„Je to mladší bratr Francka, který kope v Bayernu.“

Je stejný talent?
„Je jiný, má teprve dvacet dva let, levonohý fotbalista, hodně vyspělý a šikovný. Ještě nemá tolik síly v osobních soubojích. Padá a rozhodčí to nepíská. Rozhodně je to zajímavý hráč. Nevím, jestli bude tak výborný jako jeho bratr, ale myslím, že jednou ho uvidíme i výš než ve třetí francouzské lize. Zatím to má se svým příjmením těžké. Kamkoliv přijedeme, dostává pořádné kapky. Během zápasu mu lidi pořád nadávají, že má jet do Mnichova za bráchou a že tady nemá co dělat.“

Vypráví vám o bratrovi?
„Ani jsme o něm spolu nemluvili. Ale do Mnichova jezdí za bráchou velmi často a i Franck se sem tam objeví v Calais. Když může, přijede se podívat na zápas, nebo na trénink. Postaví se na tribunu a sleduje nás.“

Váš bratr Mario také hraje první ligu a vy jen třetí. Není vám líto, že jste sešel z očí?
„Je pravda, že jsem se vytratil. Když jsem opouštěl první polskou ligu, bylo mi osmadvacet. Když se dívám zpátky, tak jsem možná brzy vyklidil pozice. Ale v Grodzisku jsem nebyl spokojený, atmosféra v klubu i v kabině byla velmi špatná a já jsem chtěl za každou cenu odejít. Proto jsem kývl i na tehdy třetí španělskou ligu.“

Proč? Je to sice Španělsko, ale o dvě patra níž!
„Vždycky se mi líbil španělský styl fotbalu, hodně krátkých přihrávek, hodně držení míče, ofenzivní fotbal. Snaží se tvořit, ukázat se. Nelituju toho, ale máte pravdu, že to byl krok zpátky z profesionálního fotbalu. Musíte to však brát i z druhé stránky.“

Z jaké?
„Z hlediska životních zkušeností. Naučil jsem se španělsky, seznámil se s novými lidmi, zahrál si skvělý fotbal. Neskrývám teď ve Francii, že co se týče fotbalu, mi Španělsko chybí. Jako střední záložník jsem si opravdu zahrál. Měl jsem tak devadesát dotyků s míčem za zápas! Tady ve Francii je to všechno takticky svázané a hodně defenzivní. Když řeknu, že máte za poločas tak patnáct balonů, tak možná přeháním.“

	Ve středečním deníku Sport najdete:
	» celý rozhovor s Marcelem Ličkou O čem mluví: » Kolik jazyků ovládá? » Nevadí mu, že se u nás na něj zapomnělo?