ROZHOVOR: Špágr mi pořád nadává, říká Plekanec
Jako by to byl někdo jiný. Loni touto dobou jste o Tomáši Plekancovi nevěděli. Nebyl ve své kůži. Letos? Klíčového montrealského útočníka je v každém zápase plný led. V totálně překopané sestavě Canadiens zůstal jedním z mála stabilních článků. A vyhlíží pozvánku na únorové olympijské hry.
Čtěte iSport.cz v Googlu přednostně
Nastavte si iSport.cz jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Největší rozdíl oproti minulé sezoně? „Jednoznačně v sebevědomí,“ potvrdí hned sedmadvacetiletý centr to, co je na první pohled patrné. „Přes léto jsem s tím zkoušel něco dělat. Nepřemýšlel jsem o tom, co bylo, ale radši jsem se věnoval psychické přípravě.“ Vyplácí se…
Jak vypadá taková psychická příprava?
„Nejsou to žádná konkrétní cvičení, spíš jsem se pobavil s různými lidmi, kteří o tom něco vědí, přečetl jsem si jednu knížku. Dostal jsem pár rad a myslím, že mi to hodně pomohlo. Ještě to není úplně takové, jak bych chtěl, ale zlepšení je znát.“
V čem třeba?
„Základ je nebabrat se v chybách, které se staly. Nijak si to nepřipouštět a radši myslet dopředu. Na to, co člověk může kontrolovat. Když se stane něco, co nemůžete ovlivnit, je zbytečné se tím zpětně zaobírat a dostávat se tak dolů. Radši je třeba myslet na další střídání, na další den, na další zápas. Jsou to základy, spousta lidí to zná, ale mně to dřív chybělo. Byl jsem mladý, neřešil jsem to a prostě jsem hrál. Pak jsem ale skončil ve stádiu, kdy jsem se dostával psychicky dolů a nemohl jsem si sám pomoct.“
I váš agent František Kaberle starší o vás tvrdil, že často až zbytečně hledáte chyby u sebe. To jste také změnil?
„To zase ne, v tom jsem stejný. Já nehledám chyby nikde okolo, v první řadě koukám vždycky na sebe. Sebekritický už asi zůstanu nafurt, to v sobě prostě mám.“
V klubu prý ale někdy až zneužívají toho, že byste na sobě nechal i dříví štípat. Není to tak?
„Nemyslím si. Jde spíš o to, že oni vědí, že udělám, co mi řeknou. Trenér, manažer nebo kdokoliv z klubu. Mně je jedno, co po mně chtějí, já to prostě udělám. Jsou hráči, kteří různé věci dělají minimálně neradi, ale já se snažím splnit všechno. Nejsem takový, že bych přemýšlel, jestli se mi chce, nebo ne.“
Je zase pravda, že i když se vám nepovedla minulá sezona, jako s jedním z mála s vámi klub prodloužil kontrakt. A navrch jste si polepšil i finančně. Z 1,8 milionu dolarů na 2,75 milionu.
„Ale to není zase taková výhra. Příští rok v létě už budu nechráněný volný hráč a v téhle době někteří kluci podepisují dlouhodobé smlouvy, aby si tým pojistil, že mu neutečou. Taky jsem chtěl delší kontrakt, jenže minulá sezona byla taková, že nebylo vůbec možné o tom přemýšlet. Teď musím ukázat, jestli si dlouhodobou smlouvu zasloužím. Anebo úplně jinak. Jestli zůstanu, nebo půjdu pryč.“
A to byste nechtěl, že?
„Přesně tak. Já jsem tu spokojený, hraju každý zápas osmnáct, dvacet minut, oslabení i přesilovky. Nechci odcházet. Jistě, může přijít výměna, když se nebude dařit, ale já doufám, že zůstanu tady.“
Přitom ne každý si hokejem poblázněné město chválí.
„Jasně, ale já si tu už zvyknul. Hrozně se mi líbí, že tady pořád chodí lidi. Jedete na zápas a víte, že tam těch dvaadvacet tisíc na stadionu bude. A je jedno, jestli se týmu daří, nebo ne. Že jsou lidi kritičtí, je druhá věc, ale hrát každý zápas před takovou kulisou je jiné, než hrát na poloprázdných stadionech v Atlantě, v Columbusu nebo třeba na Islanders. Z tohohle hlediska jsem tady strašně spokojený a užívám si, že tu můžu být. Protože je mi jasné, že to nemusí být napořád a já můžu hrát někde jinde.“
Během minulé sezony se přetřásal váš trejd do Tampy Bay. To by byla obrovská změna, viďte?
„Jistě, ale na druhou stranu, Tampa už taky nemá tak strašné fanoušky. A když si člověk vezme život na Floridě, to taky není k zahození. (usmívá se) U mě ale pořád převládá ten hokej. Atmosféra v Montrealu je výjimečná, to není nikde jinde v lize. Hokejově tohle místo nic nenahradí.“
Zrovna do Vincenta Lecavaliera, za kterého jste měl být vyměněný, jste se v sobotním zápase pořádně pustil. To u vás nebývá zvykem, co se stalo?
„Moje práce není prát se, ale tímhle jsem se snažil trošku dostat do zápasu, protože se nám nepovedla první třetina. Nějaké ty strkanice občas pomůžou. Místní novináři tady na to taky hodně koukají. Jsou spokojení, když se kluci někde postrkávají. Není špatné se čas od času v nějakém souboji takhle vyhecovat. Nemusí to být žádná bitka, stačí pár šťouchanců.“
A chválili vás tedy tentokrát místní žurnalisté?
(usměje se) „To snad ani ne. Ale všimnou si toho. Loni za mnou třeba hodně chodili a říkali, že jsem „involved“ (neúčastní se), že se bojím. Letos je to přece jen jiné. Hraju sebevědoměji, a na ledě si toho tak dovolím víc, než když jsem byl pod psychickou dekou.“
Počítám, že s Romanem Hamrlíkem jste k sobě hned adoptovali Jaroslava Špačka, posilu do obrany…
„Jasně. A je jedině dobře, že tady Špágr je. S ním si člověk užije spoustu srandy.“
S českými parťáky si rozumíte i na ledě. Nedávno vás Roman Hamrlík v novinách chválil za přihrávku na gól, prý jste mu dal parádní český páreček.
„Jo? To, jsem ani nečetl. Ale my takovéhle vtipy máme pořád, při tréninku i po zápasech. Ze Špágra a z Hamra si třeba s ostatními útočníky děláme srandu, protože jim vždycky přihrajeme na modrou a oni ani nedostřelí k
brance. Hned první hráč jim to chytne hokejkou.“ (směje se)
Předpokládám, že i jim se na vás něco nelíbí.
„Jasně, mně zas Špágr pořád nadává, že nechodím před branku, když střílí. A já na to odpovídám, že nemá cenu tam chodit, když furt střílí do rohu. Tak radši zůstanu tam, seberu to a máme puk.“ (usmívá se)
Se Špačkem byste se mohl potkat i v olympijském týmu. Jak vidíte své šance pro Vancouver?
„Jednoznačně doufám, že v nominaci budu a pojedu. Je mi sedmadvacet, jsem v nejlepším věku se na olympiádu dostat a pomoct klukům k nějakému dobrému výsledku, to znamená medaili.“
 | Ve středečním deníku Sport najdete: |
| » celý rozhovor s Tomášem Plekancem O čem mluví: » Jak se těší na olympijské hry? » Zachvátilo již město hokejové šílenství? |
