Před šesti lety udělal největší pitomost svého života. Půjčil si velké peníze, vsadil je na tenisový zápas – a prohrál. Tím se Aleši Chmelíčkovi (31) zhroutil život, osobní i fotbalový. Ještě v předminulé sezoně válel v útoku prvoligového Slovácka s Petrem Švancarou, dnes je rozvedený, tíží jej statisícové dluhy, hraje divizi za mateřský Žďár nad Sázavou a chodí na šest ráno do práce.
V sedmnácti letech se učil v Olomouci od Radka Druláka, hrál s Hapalem, Látalem, Kováčem či Ujfalušim. Když se lehkonohý technik Aleš Chmelíček blížil k vrcholu výkonnosti, zničil si jednou riskantní sázkou kariéru i manželství. Nyní bydlí u rodičů ve Žďáru nad Sázavou a živoří s deseti tisíci měsíčně. „Začínám nový život,“ říká posmutněle.
Podobný příběh není ve fotbalovém prostředí ojedinělý. Hráčská vášeň a touha po rychlém zbohatnutí zničila nejeden talent.
Málokdo ale dokáže o svém osudu vyprávět tak upřímně, jak to učinil Aleš Chmelíček pro deník Sport.
Jeho život se zhroutil před pár lety, kdy vsadil balík peněz na jeden tenisový zápas, jehož výsledek měl být předem domluvený.
„Měl jsem informace od vysoce postavených lidí v tenise, jak to dopadne,“ vypráví na stadionu ve Žďáru nad Sázavou, kde vyrůstal a kam se po krušných šesti letech musel vrátit. Oškubaný jako husa.
Ono utkání totiž dopadlo jinak, než si zasvěcení sázkaři malovali. Když Chmelíček doma zíral na televizní obrazovku, jak jeho favorit odstupuje kvůli vážnému zranění nohy, udělalo se mu zle.
„I manželka poznala, že se něco děje,“ vzpomíná na den, který otočil jeho život o sto osmdesát stupňů.
Z nebes spadl do bahna, ze kterého se dodnes nevyhrabal. „Tohle byl zlom,“ pokyvuje hlavou. „S odstupem času se divím, že jsem mohl ještě nějaký čas hrát první ligu. Ta sázka byl základní kámen úrazu. Furt jsem nějak fungoval pro fotbal, ale nakonec se to nedalo zvládat. Už jsem nebyl ani prospěšný pro mančaft. Kolikrát jsem měl na hřišti myšlenky někde jinde. Říkal jsem si, co bude zítra, jak to vyřeším. Cítil jsem, že to není ono, nemělo smysl dál na té úrovni pokračovat.“
Ze Slovácka, kde mu to na začátku sezony 2009/2010 na hrotu nášlapalo s jiným hračičkou Švancarou, odešel do tehdy třetiligové Opavy. Na podzim jí důvěru vracel slušnými výkony, během jara se ale z kabiny vypařil.
Prostě bez rozloučení zmizel. „Psal jsem trenérovi Mazurovi i panu Hadamczikovi (tehdejší sportovní manažer Pavel Hadamczik – pozn. aut.), že jsem v pořádku a řeším si své soukromé záležitosti. Pak jsem se od spoluhráčů a kamarádů dozvídal, co se o mně povídalo. Že prý mě unesli nějací Arméni a podobné nesmysly. Byl jsem z toho úplně hotovej,“ kroutí hlavou.
V poslední esemesce Chmelíček informoval představitele Opavy, že je doma u rodičů a končí působení v klubu. Postup do druhé ligy s týmem neoslavil. „Moc mě to mrzí, byla tam dobrá parta. Ale nešlo to jinak, potřeboval jsem se dát do kupy, abych mohl zase normálně fungovat. Domluvili jsme se na tom řešení s rodiči. Od Opavy jsem dostal pokutu, po sezoně mi skončila smlouva.“
Hravého chlapíka se sympatickým kukučem potopila sázkařská mánie, touha po rychlých penězích. Vytloukal klín klínem, rozpůjčované peníze nestíhal vracet. Hrál i automaty, zdeptaný životem proléval hrdlo alkoholem.
Zkrachovalý fotbalista se vrátil do rodného Žďáru, bydlí v bytě u rodičů a od léta se živí rukama. V místním Žďasu odstartoval novou životní etapu, v níž už nemá mít hazard místo. Každý měsíc se mu z výplaty automaticky odečte určitá částka, kterou splácí dluh bance.
„Dělám manuálně, s pilou a různými stroji. Musel jsem si udělat i kurz na jeřáb,“ pousměje se. „Máme dobrou partu, chlapi vidí, že se snažím učit. Co si budeme nalhávat, nejsem zvyklý takto pracovat. V sedmnácti jsem odešel do profesionálního fotbalu, nic jiného jsem neznal. Teď začínám od píky. Nejsem žádný kutil, ale myslím, že nejsem na práci blbej,“ soudí.
Ve firmě nemá Chmelíček úlevy, chodí na šestou a končí obvykle ve dvě. Nemusí akorát na noční směny, aby stíhal tréninky divizního celku. „Když mi první dny zazvonil v pět ráno budík, byl to šok,“ přiznává Chmelíček, jenž nemůže hodit vinu za zpackanou kariéru na nikoho jiného. Sám si pod sebou podřezal větev. „Lituju toho. Soukromé věci určitě ovlivnily moji kariéru,“ ví moc dobře. Časté zdravotní problémy hrály rovněž důležitou roli, ovšem nikoliv zásadní.
Dostal se zkrátka do začarovaného kruhu, odkud nevedla cesta ven. „Bude trvat nějaké roky, než se z toho dostanu,“ uvědomuje si. Návrat do velkého fotbalu už neplánuje. V jednatřiceti letech nečeká, že o něj bude mít elita zájem. Navíc s jeho pověstí… „Už to asi doklepu tady,“ rozhlíží se po stadionu ve Žďáru. „Chceme bojovat o postup, třetí liga je kvalitní soutěž,“ dodává.
V nejkritičtějších chvílích drželi útočníka nad vodou rodiče. Umazávali jeho dluhy, nabídli mu bydlení, sami šli ve snaze pomoci zoufalému synovi na hranici rizika. „Nadšení ze mě nebyli, od mých pětadvaceti let se v tom patláme. Do té doby jsem měl perfektní život, vydělával jsem pěkné prachy,“ povzdechne si Chmelíček. „Snažím se to rodičům vracet. Nikdy jsem nedělal lumpárny, šlo jen o tu jednu věc. Tyto problémy má daleko víc lidí. Já je znám, ale nechci je jmenovat.“
Hráčská vášeň stála útočníka nejen všechny peníze, ale také manželství. To se kvůli jeho finančním trablům a úletům v životosprávě rozpadlo. „Měl jsem fantastickou ženskou, která mě podporovala. Kdybychom spolu měli dítě, určitě bych do té sázky nešel,“ myslí si.
Dotyčného tenistu, který před šesti lety nesplnil jeho naděje, jmenovat nechce. Když ale vidí jeho jméno na teletextu, ještě dnes se mu udělá lehce nevolno… „Tip byl v pořádku, ale borec si snad v tom zápase přetrhl achilovku. Radši už na to moc nemyslím,“ končí otevřenou zpověď.
