Góóól, burácí stadion, zatímco střelec... Zatímco střelec co? Variací na to, jak fotbaloví či hokejoví hrdinové oslavují své trefy, jsou stovky. Od ledabylého mávnutí paží až po gejzíry euforie, bláznivé tanečky, pumpování pěstmi, dresy přetažené přes hlavy či výskok na plot, na jehož druhé straně šílí fanoušci.
Jedním z mistrů této disciplíny je letenský kapitán David Lafata. Tento mimo hřiště plaše až stydlivě působící chlapík oslavuje každý svůj gól s neuvěřitelnou vitalitou, což naposledy demonstroval ve čtvrtek při zápase Sparty se Slovanem v Evropské lize.
Výskok se zatnutou pěstí nad hlavou a vítěznou grimasou se zaťatýma zubama střídá s jízdou po kolenou po nakropeném trávníku. Jindy přidá i polibek na sevřenou dlaň či vítězně zvednutou paži směrem k tribunám.
Pro sportovního novináře, který připravuje článek do tisku či na webovou stránku a hledá odpovídající fotografii, jsou lidé Lafatova ražení dokonalý poklad. Vždyť sport je čistá emoce. Vítězství, či porážka. Radost, nebo zklamání. Dotek nesmrtelnosti, či zatracení.
A na první pohled nezúčastněná oslava gólu sotva s náznakem zvednuté ruky, kdy si navíc nejste jistí, zda v této chvíli hráč spíše nežádá trenéra o vystřídání, jaksi moment triumfu příliš neumocní ani nevyjádří.
Slavia - Sparta: Gól Davida Lafaty na 0:2
Video se připravuje ...
Jasně – při jakémkoliv mači je zhruba milion důležitějších věcí než gólová oslava. O vítězích a poražených zaťaté pěsti opravdu nerozhodují. A samozřejmě záleží i na důležitosti zápasu či momentálním skóre. Radost z gólu za stavu 0:5 je pochopitelně jiná než ve chvíli, kdy branka rozhodne o všem.
Ale přesto – neexistuje při sportu moc krásnějších okamžiků než ten, kdy se v jedné chvíli propojí euforie fanouška s tou, kterou prožívá hráč přímo na bitevním poli. Jsem přesvědčený o tom, že fandové chtějí po gólech a velkých triumfech vidět své hrdiny, jak se radují. Chtějí se společně s nimi na pár vteřin dotknout nirvány.
Za dvacet let, co pracuji jako sportovní novinář, se mi řada krásných vítězství v paměti vlastně transformovala do obrazů radujících se „gladiátorů“. Salutující Jágr v Naganu, pádlující Jaroslav Špaček v Lillehammeru, Nedvědovo objetí s Brücknerem po zápase s Nizozemci na EURO 2004, roztažené paže obra Kollera po gólu Američanům o dva roky později na mistrovství světa, Kordovy nůžky na Australian Open, divoký tanec Evy Samkové v Soči, kotouly Pavla Vrby po zápasech Plzně o Ligu mistrů či Štěpánkův pád na kolena po posledním vyhraném míčku daviscupového finále.
Takže jen jeden vzkaz všem budoucím sportovním hrdinům na závěr – v první řadě na sobě samozřejmě makejte. Ale když už něco krásného dokážete či vyhrajete, prosím, neodflákněte oslavu...
Související články
