Češi ve slátané sestavě konečně překonávají brankáře soupeře, snižují na rozdíl deseti branek. Natřískaná brněnská hala nadšeně aplauduje. Kolemjdoucí si řekne: „Sakra, ti Češi snad válcují Francii. To musím vidět!“ Samozřejmě, že vývoj utkání kvalifikace o EURO byl zcela jiný, nejlepší tým světa nedal domácím šanci na stvoření senzace.
Přesto si vděčné publikum ve Vodově ulici nevšední zápas užilo a dalo poraženým kredit za bojovnost, úsilí a vášeň pro hru. „Tohle je na české poměry unikátní,“ vychválil opakovanou přízeň fanoušků trenér Jan Filip. Když měl popsat, čím si házenkářská reprezentace vysloužila takové sympatie veřejnosti, jen pokrčil rameny a prohlásil: „Fakt nevím.“
Házená je v Česku malý sport, který nemá po revoluci zářivé úspěchy. Národní tým se v lednu na MS v Kataru těšil ze sedmnáctého místa, které okolní svět nijak neregistroval. I včera většina hráčů opouštěla palubovku s dobrým pocitem. Považte, po porážce o deset gólů!
Ne, není to k smíchu. Jde o suché konstatování příjemného faktu, že hráče navzdory občasným krachům strašně baví reprezentovat svou zemi a diváky uspokojuje docházet do hal a z plných plic fandit. I kdyby měli vidět bolestnou porážku a tuzemskou superstar Filipa Jíchu se zraněním jen na tribuně…
Tahle sounáležitost nejspíš nikdy nepřinese české házené mezinárodní věhlas a medaile z vrcholných akcí, ale přesto je z čeho se radovat. Tři tisícovky lidí v Brně vytleskávající poražené budiž důkazem.
I kdyby to s postupem na mistrovství Evropy neklaplo, pouto mezi mužstvem a fanoušky zůstane dál pevné. A to je možná důležitější, než strojové výhry před ztichlou a poloprázdnou halou.
