Pelta se měl s Bílkem rozejít dřív. Škoda, že se to aspoň nezkusilo
Po zápase na Maltě jsem si to říkal v duchu, po výhře v Bulharsku to klidně vyslovím nahlas: Trenér Michal Bílek měl od národního týmu odejít dřív a dnes jsme mohli přemýšlet, který soupeř by byl nejpřijatelnější do baráže o mistrovství světa.
Jistě, můžete namítnout, že po bitvě je každý generálem. Jenže poslední dva výsledky tenhle názor podporují. Český tým sice na Maltě ani v Bulharsku neoslnil ve stylu Bayernu Mnichov, k výhrám ale dokráčel zkušeně a s relativní lehkostí, jakou v kvalifikaci předvedl jen sporadicky.
Když jsem se o tom v neděli bavil s šéfem FAČR Miroslavem Peltou, své rozhodnutí držet Bílka do poslední chvíle tvrdošíjně hájil. „V sázce bylo hodně, ale já to vždy konzultoval s klíčovými lidmi v týmu, včetně hráčů. A cítil jsem, že ze strany mužstva měl trenér maximální podporu,“ tvrdil.
Vydařený závěr ho však podle mého názor usvědčil z omylu. Ne proto, že by Josef Pešice byl trenérský génius, který Plašila a spol. konečně naučil hrát fotbal.
Důležitá byla samotná změna. S Bílkem totiž odešel i tlak a stres, které čtyři roky trpělivě snášel, ale zároveň i přenášel na tým. Hráči věděli, že když selžou, podepíší se pod jeho výpověď. A to jim svazovalo nohy.
I proto deník Sport vyzýval k jeho odvolání už v březnu, přestože reprezentace tehdy ještě částečně napravila domácí selhání s Dánskem jasnou výhrou v Arménii. Bylo evidentní, že až půjde do tuhého, Bílkova image hráčům na hřišti nepomůže. A domácí fiasko s Arménií to ukázalo.
Ano, možná by to dopadlo špatně tak jako tak. Kdyby se však Pelta s Bílkem rozloučil alespoň o dva měsíce dřív a pokusil se najít alternativní řešení, třeba v podobě krátkodobé a výjimečné výpůjčky Pavla Vrby z Plzně, šance na baráž by přinejmenším vzrostla.
Škoda, že se to alespoň nezkusilo.
