Je to jako přijít při mši do kostela, nahlas si odkašlat a zakřičet: „Bůh není!“ Přesto je načase položit si otázku, která se ještě před pár dny zdála nepatřičně kacířská. Je Vladimír Růžička v reprezentaci mužem na svém místě? Neměl by se u národního týmu po zpackané olympiádě změnit trenér?
Je třeba uchovat si úctu k úspěchům, kterých ve své kariéře dosáhnul. Asi nikdo v jeho oboru nemá tak výborné vztahy s hráči zlaté generace, nikdo si u nich nevydobyl větší respekt.
Při pohledu na vancouverskou bilanci je to ale bohužel tak trochu jedno. Experti kolem toho opatrně přešlapují, mělo by se to však říct jasně. Tohle byla hrůza. Čert vem porážku s Ruskem, jeho tým měl vážně nadpozemskou sílu. Ale co ta dvojitá blamáž s Lotyšskem? Co leklé tápání s Finskem, se soupeřem, který byl při vší úctě neskutečně marný?
Řeči o střídání generací jsou tentokrát mimo. Když jednou máte v týmu hráče typu Eliáš, Vokoun, Michálek, Havlát, nebo Kaberle, pak se prostě nemůže stát, že se s chaboučkým Lotyšskem nadvakrát dostanete pod tlak a bojíte se o výsledek (ve druhém případě dokonce o holou hokejovou existenci). Je neodpustitelné, když vás ve čtvrtfinále porazí soupeř, jehož jedinou předností je, že prostě jen chce hrát hokej.
Aby tým v turnaji předváděl tak mizerné výkony, na to byl přece jen až příliš silný. Je právě na trenérovi, aby takové hokejové kvalitě vdechnul život. A jelikož tohle bylo, aspoň na dálku podle předvedené hry, mužstvo bez života, pak zodpovědnost leží nepochybně na Růžičkovi. Důvodů, proč by měl funkci opustit, je dost.
Důvod, proč by neměl, v tuhle chvíli možná jediný.
A to velesmutný.
Není tu nikdo, kdo by ho mohl nahradit.