Ivan Hašek se vzdal fotbalu kvůli nemoci. Teď ho živí japonská restaurace
Vrcholového fotbalu se musel vzdát před čtyřmi lety kvůli nevyléčitelné nemoci – roztroušené skleróze. Někdejší hráč Sparty nebo Bohemians 1905 Ivan Hašek ml. (27) si našel novou životní výzvu. Otevřel si v centru Prahy restauraci Sushi Yoshihashi a stal se otcem nyní již osmiměsíční dcery Emy. Ani na fotbal nezanevřel. Hraje v nižších soutěžích a chce jít ve šlépějích otce Ivana a stát se trenérem.
Jak vznikl nápad otevřít si zrovna sushi restauraci?
„Japonsko jako rodina milujeme. Táta tam hrával a od té doby na to nemůžeme zapomenout. Navíc jsme se skamarádili s rodinou, která měla v Japonsku sushi bar. Majitel má syna a říkali nám, že kdybychom měli nějaký prostor v Praze, tak můžeme společně rozjet restauraci. Po dvou až třech letech hledání vhodného místa jsme našli prostory tady v Rámové ulici.“
Co bylo největším impulzem proto, abyste se do toho pustili?
„Mrzelo nás, že tady není tak dobré sushi jako v Japonsku, a teď tu máme kuchaře, který dokáže zázraky a má praxi přes 25 let. Je tu hodně podobných restaurací, ale nikde jinde to nedělá Japonec. Dovážíme čerstvé suroviny a vyhýbáme se mraženým rybám.“
Kolik času jste věnovali přípravě před otevřením?
„Rok a půl trvalo, než jsme to tady připravili. Nejdůležitější bylo sehnat lidi. Kvalitní obsluhu a další kuchaře k našim japonským specialistům. Interiér pomáhala zařídit moje maminka Kateřina, která to má jako hobby.“
Pomáhá vám s restaurací celá rodina?
„Tatínek s maminkou a bratrem mi pomáhají tak akorát v tom, že to tady všechno snědí. Jsou mi ale velkou psychickou podporou.“
Jaká je vaše hlavní role?
„Měl jsem tady snad všechny role. Uklízel jsem, byl jsem v kuchyni, číšník, barman, someliér a provozní. Kde je mezírka a je něco potřeba, tak to zajistím. Myslel jsem si, že ta práce bude o hodně jednoduší, ale je to psychický nářez. Když vydržím tohle, tak už zvládnu všechno.“
Stýská se vám ještě po vrcholovém fotbalu?
„Zlatej fotbal. Restaurace je práce na 24 hodin denně. Fotbal je o dvou hodinách na tréninku, regeneraci a mám den volna. Nepřemýšlím nad ničím. Teď jsem hlavou furt v restauraci. Máme osmiměsíční holčičku a s partnerkou jezdí za mnou, aby mě viděli. Otevíráme od půl páté, takže přes dopoledne jsem s nimi.“
Chodí sem díky vašim kontaktům hodně známých tváří?
„Často tu máme jako hosty jak fotbalisty, tak i hokejisty, ale i známé osobnosti z veřejného života. Jsou u nás spokojení a vrací se. To je pro nás nejlepší odměna. Skoro každý den tu máme i Japonce a chválí si to tady. Je to tu útulné a jsme taková rodinná restaurace.“
A k tomu ještě hrajete fotbal za Lipence.
„Hrajeme nyní I. A třídu. Dokonce jsem tam i jako trenér, takže to je pro mě časově náročnější.“
Chtěl byste se po vzoru otce stát profesionálním trenérem?
„Láká mě to moc. Do budoucna hodně přemýšlím, že se na trénování s bráchou oba dva vrhneme. Dělal jsem i na Bohemce u dorostu asistenta a byl jsem spokojený.“
S vrcholovou kariérou jste musel jako fotbalista skončit kvůli roztroušené skleróze. Omezuje vás v životě tahle zákeřná nemoc?
„Zatím to nějak necítím. Občas sice brnění a únavu mám, ale omezovat se kvůli tomu nechci.“
