Nebojácná lyžařka Pešková na paralympiádě: Vidí "trubkou", jezdí stovkou!
Zimní paralympijské hry v Pchjongčchangu začaly a do Koreji odjela i početná parta českých sportovců. Je jich celkem 21 včetně alpské lyžařky a dvojnásobné maminky Anny Peškové (32). Ženy, která se s vadou zraku (tzv. trubicové vidění) prohání na sjezdovkách i 100 km/h!
Aničce už doma visí »placky« z Turína (2006) a Vancouveru (2010). V Koreji pojede s ostřílenou trasérkou Michaelou Hubačovou, které se zahledí do přeskáčů. Vidí totiž jen pod úhlem 4 stupňů (zdravý člověk má periferní vidění 45krát větší – asi 180 stupňů). Blesku přiblížila, jak s minimálním výhledem sahá po úspěších.
Aničko, prozraďte, co prožíváte, když stojíte na startu a nevidíte skoro nic?!
„Vnímám jen trasérku, která jede přede mnou. Sleduji její lyžáky a snažím se co nejlépe kopírovat její trasu. Ve vysílačce poslouchám pokyny, které mně Míša říká.“
To musíte být dokonale sladěné!
„Je za tím spousta práce. Začíná to prohlídkou trati, kdy si řekneme stěžejní body – kde jsou zlomy terénu, průjezdná brána a další faktory. Trať se musím dokonale naučit a pamatovat si ji.“
Ale co se stane, když Míšu ztratíte u dohledu?!
„V mém případě je to průšvih! Když se to přihodí, musím ihned zastavit. Podle situace se pak rozhodneme, jestli má cenu pokračovat.“
Nemáte jiné orientační body?
„Vidím pouze lyže a boty. Nic okolo – brány, sklon svahu, nerovnosti. Když jezdíme na sjezdovce mezi lidmi, taky je nevidím. Už jsem si na to ale zvykla.“
To je tedy jízda hraně!
„Ano. Vidím toho opravdu málo. Stačí, aby se zaprášilo, zasvítilo do toho sluníčko a jsem ztracená. Ve volném prostoru je pro mě těžké trasérku najít, v takovém případě pro nás závod končí.“
Je pro vás složité se orientovat? Vždyť jedete rychle z kopce dolů.
„Popravdě jedeme pomaleji než zdraví sportovci. Ale svištíme to třeba i stovkou.“
Své parťačce tedy musíte maximálně důvěřovat.
„Na dvě stě procent! Hlavně chceme dojet dolů co nejrychleji.“ (smích)
Funguje to takhle mezi vámi i v soukromí?
„Určitě ano. Neznám obětavějšího člověka, než je Míša!“
Anna Pešková (32)
|
Pohled za oponu lyžařky Anny Peškové, která odjela do Koreji bojovat o paralympijskou medaili!
• Toyota
A jak s vaším hendikepem zvládáte osobní život?
„Jako malá jsem netušila, že je něco špatně. Až v osmi letech, když jsem byla na vyšetřeních, se na to přišlo. Překvapilo to všechny. Ani nevím, jestli z toho tehdy rodiče byli špatní. Šlo to mimo mě. Já to dál neřešila.“
Teď máte doma i vy dva prcky. Nebude vám smutno?
„No… Asi před měsícem jsem si poprvé čtrnáct dní vyzkoušela, jaké to bez nich bude. Stýskalo se mi, na paralympiádě to bude o ještě pár dní víc, ale my to nějak dáme.“
Kdo se o ně postará?
„Všichni, kdo nám fandí. Samozřejmě manžel, mamka, babičky. Ujistili mě, že to zvládnou, že do paralympiády máme jít. Popravdě… Víc obav bylo na mé straně.“
Trpíte složitou oční vadou. Dovedla jste se s ní vyrovnat?
„Pracuju na tom od mládí. Na střední školu jsem se přestěhovala do Prahy, pomáhala mi mamka. Na výšce jsem si pořídila asistenčního pejska, kterého mám dodnes. Pořád se učím a beru to tak, jak to je. Jen mě mrzí, že nějaké věci nemůžu dělat. Ale co s tím, nezměním to…“
Co konkrétně?
„Třeba řídit auto, i když jsem před paralympiádou dostala k dispozici novou Toyotu. Když se někam potřebuju dostat, potřebuju doprovod další osoby. Spíš takový to, že jsem závislá na někom jiném a nemůžu být úplně samostatná.“
Chovají se k vám lidé na ulici s respektem?
„Těžká otázka… U mě je to složitější v tom, že na mě ten hendikep není moc vidět. Věřím tomu, že si spousta lidí myslí, že toho psa jenom cvičím. Veřejnost bere hendikepovanou osobu jen v případě, že má tmavé brýle a slepeckou hůl. Když to nemáte…“
Paralympijská lyžařka Pešková: Napodobit Ester? Ta je jen jedna. Její jízda byla jako Nagano
• iSport TV
