Hrdina. Útočník a kapitán Československé hokejové reprezentace Jozef Golonka (81) vedl mužstvo i na mistrovství světa ve Stockholmu roku 1969, kde jsme sice celkově nezvítězili, ale dvakrát porazili Sovětský svaz. Národ to vnímal jako pomstu za několik měsíců starou okupaci, ovšem sami hokejisté to odnesli. Na dobu minulo slavný hráč zavzpomínal pro deník Blesk.
Znal se s prezidentem Husákem
„Husákovi synové se mnou totiž chodili na univerzitu. Když Husáka v roce 1960 pustili z basy, čekal jsem zrovna na nádraží na svoji tchyni z prvního manželství. A tím vlakem přijel on. To ještě bydlel s první manželkou Magdou v Ružinově. Říkám mu: „ane doktore, co vy tady? Pojďte, já vás odvezu. Takže jsme spolu měli dobrý kontakt, i s jeho syny.“
Proč za komunismu neemigroval?
„Měl jsem nabídky na emigraci jako málokdo. Po olympiádě v roce 1960 jsem měl nabídku do NHL jako jeden ze tří hráčů. To byli Tikal, Golonka a Ježek. Tehdy bylo v NHL jen šest klubů. Ale tady jsem se narodil. I táta říkal: Tady ses narodil, tady zemřeš.“
Jak ho nechala zmlátit StB
„V roce 1969 náčelník bratislavské bezpečnosti zařídil, že mě přepadli v jednom klubu a zlomili mi sanici. Poslali na mě čtyři vagabundy, kteří do mě šili zezadu železnou tyčí, drželi mě v šachu pistolí. Skončil jsem v nemocnici. Nic se nevyšetřilo, až jsem zavolal prezidentovi Husákovi, který poslal vyšetřovatele, a ti to dovedli až k soudu. Jenže přestože byla spousta důkazů, nestalo se nic.“
O vztahu s Alexandrem Dubčekem
„S Dubčekem i jeho rodinou jsem měl dobrý vztah. V roce 1968 mi odevzdával na Hradě cenu. Když se s ním potom každý bál potkat, já s ním občas chodil na víno. Chodil jsem nakupovat do Vinařských závodů do Svätého Jura a on také. Lidé si ho stále vážili, i když ho totálně degradovali, ale nechtěli s ním být viděni. My měli společného přítele, ředitele těchto závodů. Měli jsme tam volný přístup a chodili si tam pro víno s demižonem.“
Nenávist s Petrem Šťastným
„Někde se vyjádřil, že Golonka byl komunista a estébák. Obrátil jsem se na Ústav paměti národa, kde jsem dostal lustrační osvědčení. Od roku 1959, kdy mi bylo dvacet let, a byl jsem v Praze na MS, jsem byl sledován StB jako nežádoucí osoba pro socialistický a lidově demokratický režim. Takže jsem se ohradil a dal jsem ho k soudu, který jsem po roce a půl vyhrál. A oni utekli, všichni bratři Šťastní, pak je Mečiar vítal jako emigranty, jejich ženy sem přijely v kožichách za statisíce, zatímco my tady trpěli. Já tady pracoval za osm set korun.“
Související články
Články odjinud
