7°C
Bolest maratonkyně Evy Vrabcové-Nývltové! Brečím skoro každý den!
Loni v srpnu prožívala nejlepší okamžiky kariéry, když vydřela evropský bronz v maratonu. Jenomže pak se ozvaly achilovky a od té doby Eva Vrabcová-Nývltová (33) neběhá.
Měl to být vrchol její kariéry. Coby jedna z nejlepších evropských vytrvalkyň a první česká držitelka velké maratonské medaile od dob Emila Zátopka se na MS v Dauhá měla prát o historický výsledek pro českou atletiku. Nic z toho se nestane.
Až v pátek 27. září minutu před půlnocí katarského času vystartují maratonkyně na svůj závod, Eva bude sedět doma u televize. Možná pohled na soupeřky obrečí, ale roční pauza jí chuť běhat nevzala.
Vzpomenete si někdy na loňský srpen a mistrovství Evropy v Berlíně?
„Zrovna dnes jsem nad tím přemýšlela, bylo to před rokem a pár dny. Přestože jsem odmalička chtěla jet na olympiádu, tak tohle byl nejhezčí zážitek celé mojí kariéry. Všechna dřina stála za to.“
Doběhla jste třetí, ale od zlata vás dělilo jen 9 vteřin. Šlo to tehdy stáhnout?
„Mohlo to být ještě lepší, nicméně mi to tam sedlo na 99 procent. Neříkám, že to byl strop, pořád věřím, že když budu zdravá, výkon by mohl být ještě kvalitnější.“
Po Berlíně jste ještě závodila, ale výkony už nebyly dobré. Co se stalo?
„Odběhla jsem desítku v Praze, ale už jsem to nebyla já. Na soustředění na Tenerife jsem sice odtrénovala, co se mělo, ale každé ráno jsem se na nohy stavěla s takovou bolestí, že jsem skoro zvracela. Po návratu pan profesor Kolář odhalil prasklinu v achilovce. A od té doby to nejde.“
Přišli jste na to, proč problém vznikl?
„Profesor Kolář říká, že je to daň za to, že nejsem atletka odmalička. Já si to tolik nemyslím, i v lyžařské přípravě se běhalo hodně. Spíš jsem trénovala víc, než bych měla, a nedokázala jsem regenerovat tak, jak bylo potřeba. Tělo asi chtělo od sportu pauzu.“
Znáte cestu, jak nohy vyléčit?
„Já doufám, že už zdravé jsou! Byl potřeba klid a hodně jsem jezdila po rehabilitacích, ultrazvucích, cvičení a teď ještě jedu k moři. Teď už pomalu začínám běhat.“
Byl pro vás rok bez závodění hodně složitý?
„Byl to asi nejhorší rok v životě. Každé ráno se probudit a nemít to, na co jsem celý život zvyklá, je peklo. Kdybych skončila dobrovolně a našla si jiný smysl života, asi by to bylo jiné, ale takhle člověk každý den jenom čeká, co bude. A jenom péče o domácnost mě nenaplňuje, chybí mi v tom hlubší smysl.“
Taková situace je pro hlavu extrémně náročná. Co jste dělala pro rozptýlení?
„Snažila jsem se fungovat doma a hodně chodila na procházky s naší fenkou Bellou, to byla často jediná náplň dne, která měla smysl. Četla jsem a přemýšlela i o tom, co budu dělat v budoucnu, ale víceméně to byl proflákaný rok.“
Obrečela jste to?
„Skoro každý den. Zvlášť když vidím, jak ostatní holky závodí. Bolí mě se jen dívat.“
V září se běží maraton na mistrovství světa v Dauhá. Je reálné, že tam poběžíte?
„Nedokážu si představit, jak bych to vůbec uběhla. Nemám zaběhnutý limit, navíc mám teď asi o pět kilo víc. Teď se chci připravit na olympiádu v Tokiu.“
Byl někdy ve hře návrat k lyžím, na kterých jste dřív reprezentovala?
„Já už lyže vlastně ani nemám (smích). Nějaké laufy (dálkové závody) bych klidně zkusila, ale do reprezentačního kolotoče se vracet nechci.“
Máte nějaký sen, kterého ještě chcete dosáhnout?
„Já si sny splnila medailí v Berlíně a teď už na to asi i kvůli tomu zranění koukám jinak. Nechci říct, že jsem měla stejně špatné pocity jako dřív v lyžování, ale už se mi začala lehce vytrácet radost, kterou jsem měla v běžeckých začátcích. A teď zjišťuju, že mi nechybí ani tak závodění, ale spíš pocit, když se rozeběhnu a všechno jde tak, jak má. Priorita je být zdravá, ale já se prostě ještě chci vrátit!“
