8°C
Hvězda MasterChefa: Proč utekl z ledu do kuchyně? Hokejisté jsou jen zboží!
Celou republiku baví jeho kulinářské umění a neustále skvělá nálada, kterou nyní ukazuje v soutěži MasterChef. Nebýt ale shnilého prostředí v českém hokeji, mohl si Roman Staša (31) vydělávat jako profesionální hráč!
Během puberty patřil Staša mezi nejnadějnější české hokejisty. Válel v mládežnické reprezentaci po boku Jakuba Voráčka , a když přijel na zámořské kempy, měli o něj skauti z NHL velký zájem! Po návratu do vlasti se ale vše zadrhlo.
Staša se nepohodl ve Zlíně s trenéry, jenže utéct nemohl. Případný přestup by totiž kvůli svazovým tabulkám vyšel na milion korun, což nechtěl nikdo zaplatit. A tak jeho nadějná kariéra rychle zhasla. „Ale teď jsem za to šťastný! V tom systému bych nechtěl být,“ říká Staša v rozhovoru pro Blesk.
Hokej vás bavil a šel vám, tak proč to nevyšlo?
„Já skončil kvůli tomu, že jsem vyhořel psychicky. Hokej je úplně jiný svět a mě to prostředí u nás prostě semlelo.“
Jako každý nadaný hokejista jste hrál za vyšší věkové kategorie. Vám to ale moc pozitiv nepřineslo, že?
„Já si myslím, že to byla velká chyba. Věkové kategorie by se měly dodržovat, protože pak chodíte do školy s někým úplně jiným, než s kým hrajete. Nemůžete si tím pádem okolo sebe vytvořit žádnou partu a mezi spolužáky i spoluhráči si přijdete jako cizí.“
Vysvobodit vás tehdy mohl přestup do Brna, Zlín ale trval na částce milion korun za dvacetiletého hráče...
„Ve Zlíně se zachovali, jak se zachovali, čemuž já dodnes nerozumím. Asi za to mohlo jejich ego, že jsem si chtěl dovolit odejít, já nevím... Tak jsem nakonec skončil ve druhé lize, což pro mě byla – jak se říká – vstupenka domů.“
Kritici českého hokeje poukazují na to, že když se hráč některému klubu znelíbí a nemá na to zaplatit vysoké odstupné, tak nemá ani možnost utéct. Byl to i váš případ?
„Ano a je to přesně tak. Jakmile vás klub jednou má, tak už nemůžete vystoupit. Někteří kluci to dělají tak, že jdou do Švédska nebo Finska, ale to také není útěk pro všechny.“
Odstupné dle tabulek činí u talentovaných hráčů i několik milionů korun, což některé rodiny řeší tím, že si na syna vezmou »hypotéku«. Co na to říkáte?
„Hlavně musím říct, že na to potřebujete strašnou odvahu a hokej musíte naprosto milovat, když si kvůli tomu takhle změníte celý svůj život. Jenže můj kontroverzní názor je, že si lidé v hokejovém prostředí nedokážou svůj život představit jinak.“
Jak se to projevuje?
„Ti kluci totiž nejsou
Jarda Jágr
, který bude hrát až do šedesáti, ale je ten systém vyplivne v pětatřiceti a často nevědí, co se sebou. Hokejem se na celý život zajistí sotva jeden z klubu, ale zbytek? Ten vyjde z hokejové bubliny bez školy, bez praxe... A zůstat u hokeje a trénovat nemůžou logicky všichni. Tohle je podle mě chyba systému, kterou jsem se snažil změnit. Ale zjistil jsem, že je to celé zbytečné.“
Co jste navrhoval?
„Chtěl jsem, aby každý klub měl svého psychoterapeuta. Aby se těm hráčům pomohlo na téhle úrovni. Každý by se pak mohl zeptat a vědět narovinu, jak to s ním vlastně je. Ale bohužel vidím, že tahle pomoc jen tak nepřijde. Ti pánové nahoře na svazu vůbec neřeší, co se děje dole s hokejisty, když z jednoho dne na druhý skončí.“
Proč to podle vás svaz neřeší?
„Já bych si strašně s těmi pány, kteří o tom rozhodují, chtěl sednout a zeptat se jich na to. Protože se za ta léta nezměnilo vůbec nic. Naopak, možná je to ještě horší! Hráči jsou čím dál dražší a přístup k nim je čím dál horší a všem je to úplně jedno. Na nikom nezáleží, ti kluci jsou prostě zboží. Ale když už to tak je, tak ať o tom aspoň hokejisti vědí. Protože většina z nich žije v mylné představě, že jsou jako hráči důležití. Jenže oni pro ten systém nejsou nic! Jsou jen věci, se kterými kluby obchodují.“
