Byl jedním ze čtyř hráčů z NHL na zlatém MS 2010. Vedle Vokouna, Pavelce a obránce Rozsívala. Jakub Voráček, tehdy 20letý útočník, posílil reprezentaci po druhé sezoně v Columbusu. Přihrál na slavný gól Karla Rachůnka v semifinále. Jak na šampionát, který přinesl českému hokeji zatím poslední titul, vzpomíná kapitán současného nároďáku po deseti letech?
„Měl jsem za sebou u Blue Jackets dobrou sezonu, věřil jsem si, že můžu být mužstvu hodně platný. Na šampionát jsem se hrozně těšil. Byl pro mě první v seniorské kategorii, a hned se vyhrálo. Už tehdy jsem si toho obrovsky vážil, v televizi jsem vždycky koukal na zlatou generaci. Snil jsem o tom, že taky jednou něco vyhraju a budu se moct postavit na Staromák.
Na začátku kariéry jsem měl obrovské štěstí. Měl jsem sice za sebou zkušenosti z mistrovství osmnáctek i dvacítek, ale když člověk hraje prvně za áčko, je to něco jiného. Nemyslím si, že bych byl vyjukaný. Byl jsem sice mladej, ale když se šlo na pivo, šel jsem taky. Byl jsem součástí týmu.
Z hlediska bodů se to sice úplně nevyvedlo, ale z herního hlediska to bylo celkem dobrý. Všichni jsme drželi při sobě. Kdyby ne, z toho srabu bychom se nevyhrabali.
Na konci zápasu s Kanadou se to málem servalo, udělal jsem si dvojičku s Brentem Burnsem. Ale to nebylo tak, že bychom se porvali. Jen tak skoro! (usměje se) Přece jenom patří v NHL k těm větším a silnějším. Byly v tom emoce, v zápalu boje jsme se trochu poškádlili. Docela dobře se známe, takže i později jsme se k tomu někdy v legraci vraceli. Naštěstí jsme vyhráli. Kdyby ne, nepostoupili bychom do čtvrtfinále.
Pochopitelně nemůžu do konce života zapomenout na vyrovnávací gól sedm vteřin před koncem semifinále se Švédy. Po prohraném vhazování jsme s Vampym vlítli do rohu k puku. On vypadl směrem k bráně, takže jsem se k němu dostal. Říkal jsem si, že moc času nezbývá, takže to pošlu na kasu. Tam se může stát cokoliv. Před bránou byl Hubas, takže jsem to chtěl dávat tam. Aby byla nějaká mela.
V tu chvíli se ukázala genialita Karla Rachůnka, který věděl, že už moc času nezbývá, takže na modré by byl prd platný. Sjel si dolů, mezi kruhy. Se štěstím to prošlo až na něj, on to skvěle trefil na jedničku. Bylo vidět, že střílí s hlavou nahoře, přesně věděl, kam to chce dávat. Ještě teď, po letech, je krásné se na to podívat.
Hodně jsem se tam skamarádil s Honzou Markem, hráli jsme spolu v útoku. I za rok na mistrovství v Bratislavě. S Ondrou Pavelcem jsme si z něj dělali srandu, dávali jsme mu čočku! V dobrým, pochopitelně. On to všechno bral, vracel nám to. Byla s ním velká sranda. Je hrozně smutný, co se potom stalo. Obrovská tragédie, jedna z největších v historii hokeje.
Moc mě to zasáhlo. Vybavuju si, jak jel nájezdy. Ve čtvrtfi nále s Finy mu to tam propadlo se štěstím, ale v semifi nále proti Švédům už bylo vidět, jak si věří. Jel suverénně, poslal to mezi nohama. Nebylo co řešit. Pokud jde o oslavy, zpátky jsem se rozhodně nedržel. Jeli jsme týden v kuse.
Někteří kluci odjeli domů za rodinami, ale Kladno, Slavia a Martin Růžička jsme byli držáci! Partu jsme měli skvělou. A že jsem se podle Rolase (Tomáše Rolinka) nenechal ostříhat? Že si zrovna tohle pamatuje, a ne to, že jsem ho celý turnaj vozil v našem útoku na zádech! (směje se) Je pravda, že před mistrovstvím jsme se trochu picli a já říkám: Nikdo nám nevěří. Takže když uhrajeme medaili, půjdu dohola! Vidíte, bylo z toho zlato. Ale nakonec se za mě v kabině přimluvil Džegr. Prý ať se radši nestříhám, že bych nevypadal moc dobře. Tak jsem mu poděkoval a šlo se pařit.
Kluci mě pak nechali být. Ale kdyby řekli, že to musím splnit, šel bych do toho rád. Celkově to byl životní zážitek. Moc jsem si vážil, že jsem u toho mohl být.“
Rachna, kachna, gól: jak to bylo?
Tým se snažil v závěru semifinále proti Švédsku dorovnat ztrátu 1:2, ale čas sprintoval ke smutku. Kdepak, na zlato neměl nikdo na české střídačce pomyšlení. Už na ní seděl i Tomáš Vokoun. Jeho branka byla prázdná, 15 sekund před koncem do ní klouzal švédský puk, ale těsně minul tyčku. Znovu se proto vhazovalo v obranném pásmu soupeře. Vampola, Klepiš, Hubáček, Voráček, Čáslava a Rachůnek. Tahle šestice měla vykutat zázrak proti Švédům v plném počtu. Špatná zpráva: rozhodčí vyhazují Vampolu z buly. K němu se ohýbá Klepiš, ale prohrává. Puk přebírá Magnus Johansson a bruslí do rohu, tam se ale dostává do svěráku Voráčka a Vampoly, na pomoc přijíždí i Klepiš. Švédský kapitán o puk přichází, Voráček od zadního mantinelu bekhendem nahazuje kořist před branku, mezi kruhy. Tam už číhá připravený Rachůnek. „Měl jsem pocit, že ten zápas nemůžeme prohrát,“ řekl s odstupem. „Mířil jsem.“ Necelých osm sekund před sirénou pálí nechytatelnou dělovku do růžku nad vyrážečku Jonase Gustavssona. „Rachna kachna, to to letělo!“ křičí památnou hlášku komentátor Robert Záruba. 2:2! Pak prodloužení, nájezdy, a dál už to znáte.
Jak památný gól viděl Josef Jandač, asistent trenéra Růžičky?
„Předtím jsme kvůli power play měli s Růžou několik názorových výměn, jednou jsme o tom diskutovali i přímo na střídačce. Každý jsme to viděli trochu jinak. Vyústilo to v to, že jsem mu řekl, ať si to dělá sám, když je tak chytrej… Znáte to, jako každý chlap jsem trochu ješita. Ale když jsme v poslední třetině prohrávali, nařídil, abych si to připravil. Trval na tom. Souhlasil jsem, ale s tím, že mi do toho nebude kafrat. No a vidíte, nakonec jsme to společnými silami v upletli a dopadlo to dobře. (směje se) Byla to pověstná klika, kterou někdy potřebujete, abyste něco vyhráli. Protože to se může stát jednou za život, abyste osm sekund před koncem takhle důležitého zápasu vyrovnali. Ale bylo to týmové dílo, stejně jako všechno ostatní. Před šampionátem v Německu už Růža konečně slyšel i na to, že bychom si to měli víc rozdělit, aby nebylo všechno na něm. Dostal jsem na starost třeba hru v oslabení a jsem rád, že se nám při o ní docela dařilo. Věřili jsme si.“
